Osamělý stín

Zmatená

Hermiona se líbala už několikrát před tím, nebylo to pro ní nic nového, nesměle si vyměnila pár nevinných skoro až dětinských polibků s Viktorem Krumem během turnaje tří kouzelníků.
A dokonce měla i pár romantických chvil.. pokud se tedy tomu dá tak říkat i s Ronaldem, stalo se to ke konci pátého ročníku když byla v depresi ze Siriusovi smrti.

Tak jako všichni ostatní se potřebovala nějak rozptýlit, nebyl to upřímně ten nejlepší nápad jak nakonec sama zjistila.
Držela se od něho dál skoro celý šestý ročník, díky trestu od Snapea bylo lehké se vždy na něco vymluvit, a necítila se díky tomu ani nijak špatně. Byla opravdu dost naivní když si myslela že by mezi nimi mohlo být něco víc, Ron nebyl muž, byl to stále jen kluk, velice hloupý kluk aby pravdu řekla.

Ale Snape?.... tedy profesor Snape? To byl úplně jiný příběh. Jestli byli Ronaldovi polibky jemné jako dělané z léta a cukrové vaty, Snapeovi byly z hromu, ohně a blesku.
Drsný a přesný, každý otisk jeho rtů byl ostrý jako cejch na její kůži. Jeho zuby jemně zkously její spodní ret, jeho jazyk skoro až násilně vnikl do jejích úst jako by tam patřil.
Nedal jí ani možnost se pořádně nadechnout, když znovu zaútočil rty na její, líbal jí s naprostou přesností. Záda jí tiskl na chladnou stěnu svého malého kabinetu, a ona si užívala každou chvíli toho všeho co se právě dělo.

Ani si už nepamatuje jak se to vlastně stalo, dal jí za úkol dělat inventuru jeho kabinetu, a všech věcí a ingrediencí v něm. Byla dost podrážděná, nečekala že začne sedmý ročník zrovna takhle.
Její školní trest měl skončit na konci šestého ročníku, ale profesor Snape měl úplně jiné plány.
Ne jenomže ho nemohla vyhnat ze své hlavy skoro celé léto, ale nemohla se ani zbavit pocitu jakoby byl stále někde poblíž, což bylo upřímně dost směšné.
Ten starý sexy netopýr byl určitě celé léto zavřený v Bradavicích, nebo možná ve svém malém bytě který ani nevěděla kde sídlí, ne že by ji to tedy nějak zajímalo, bylo jí to jedno... vážně jedno. Jediné za čím si stále stála byl fakt, že si tenhle trest vůbec nezasloužila.

Stalo se to až ke konci léta, kdy strávila celý den v Londýně hledáním dokonalého dárku pro svojí mamku, bylo už po setmění když procházela zapadlou uličkou Bloomsbury.
Normálně si nevšímala věcí co se děli kolem, tedy až do teď, když si koutkem oka všimla černého pláště který zavlál kus od ní, postava v něm akorát zmizela za rohem.
Nemohla tedy říct kdo přesně to byl, i tak ale její mladé bláznivé srdce vynechalo několikrát úder než se rozeběhlo jako splašené, tohle přeci nemohl být on nebo mohl? Co by dělal v téhle mudlovské části Londýna? Musela se opravdu pomátnou, zasmála se sama sobě, žena co šla zrovna okolo jí dala velice zvídavý pohled, musela vypadat jako nějaký cvok.
Zavrtěla pro sebe hlavou a dala se znovu do kroku, měla by se pomalu vydat na zastávku aby stihla poslední autobus domů.

Zatočila do postranní uličky, byla to menší zkratka kterou znala, ne zrovna příjemná jelikož byla plná hospod, a nepříjemných lidí. Hermiona byla silná čarodějka a jen tak se ničeho nebála, ale věděla že nemůže používat kouzla takhle na veřejnosti a mimo školu, kdyby jí někdo napadl, a bylo by jich víc byla by upřímně v háji.
Akorát minula Irskou hospodu u Vysmátého Leprikóna, když se z ní vyvalil hlouček mladých mužů. Neunikla jejich očím a začali na ní něco vesele vyřvávat, otočila se aby jim věnovala ne moc hezký pohled, tím pádem nedávala pozor na cestu před sebou, a než se nadála do něčeho velice tvrdého vrazila.
Během vteřiny skončila na zadku s maminky dárkem na klíně, kus za sebou uslyšela smích těch mužů, jak potupné vážně, tohle se může stát jenom jí.

"Neumíte dávat pozor na cestu!" Vyhrkla ze sebe naštvaně, v zádech jí zamrazilo když si jako první všimla lesklých černých bot, potom kalhot, a nakonec dlouhého pláště který moc dobře znala. Zvedla hlavu a její oči zůstali viset na jeho tváři, v jeho očích bylo jisté pobavení ale taky arogance a vztek, donutila se zavřít svojí otevřenou pusu.

"Oh, slečna Grangerová jaká čest opravdu, pití v Prasinkách vám už nestačí a tak chodíte sem?" Tázavě pozvedl jedno obočí, koutky úst mu pobaveně zacukali, a ona se donutila na sucho polknout.
"Já... já jsem jen... eh, cože?" Dívala se na něho jako na blázna, obličej rudý snad víc a víc, jak tohle mohl vůbec říct?
"Ne! Ovšem že ne pane profesore!" Vyhrkla ze sebe až moc rychle a vstala, oprášila ze sebe prach a tašku s dárkem si v obraně tiskla k hrudi. Opravdu si o ní začal po jednom maličkatém incidentu myslet že je alkoholik?
Napřímila se více v zádech a hrdě zvedla hlavu, zadívala se do těch onyxových očích beze strachu, tedy to bylo to co si myslela že dělá.
Ve skutečnosti měla chuť strachy utéct, než si ale uvědomila co dělá zapíchla mu prst do hrudi.

"Tak hele to co já dělám ve svém volném čase vám může být úplně ukradený, zvlášť když jsou prázdniny! Začíná mě tohle vaše odsuzování mé osoby silně štvát! Navíc bych se vás mohla ptát na to samé, co vy vůbec děláte v mudlovské čtvrti hm?"
Při každém slově mu více zavrtala prst do hrudi, jeho oči se proměnily v temné blesky a ona začala ztrácet svojí kuráž. Prst stáhla nenápadně k sobě, raději se podívala někam jinam, nervózně si začala kousat ret.
"A navíc už je dost pozdě a já musím jít domů, mějte hezký zbytek večera pane Profesore." Zamručela rychle a proklouzla kolem něho, musí zmizet rychle zmizet, byla pár kroků od něho když nečekaně promluvil.

"Slečno Grangerová." Protáhl její příjmení až moc uspokojivým hlasem, zavřela na chvíli oči, kořínky vlasů na jejím zátylku se naježili.
Tohle je zlé, tohle je hodně zlé, otevřela oči a velice pomalu se otočila, nebyla schopná podívat se mu do tváře.
"Právě jste si za svojí nehoráznou drzost vysloužila školní trest, který potrvá dejme tomu tak minimálně měsíc od začátku školního roku." Zadívala se mu šokovaně do tváře, maličko našpulil své rty, jeho oči se leskly jako hvězdy na temné obloze.
"Ale, tohle.. tohle nemůžete! Nejsme ve škole abyste mi dával školní trest, nemáte na to žádné právo!" Zamračila se na něho, a pro jistotu couvla když se rozešel směrem k ní.
Zaklonila více hlavu když k ní došel, aby mu mohla vidět lépe do tváře, která byla na chvíli bez emocí.
Chvíli jí jen tak mlčky sledoval, připadala si jako by před ním byla úplně nahá, fascinovaně sledovala Adamovo jablko na jeho krku když polknul. Na tom pohybu bylo něco tak neskutečně sexy, a za tuhle poslední myšlenku měla chuť samu sebe vážně proplesknout.
Než ale stihla jakkoliv zareagovat, přitiskl svůj dlouhý štíhlí prst na její rty.

"Neptal jsem se na váš názor slečno Grangerová, jediné co jsem od vás chtěl slyšet je ano pane! Nějak zapomínáte na slušné vychování slečno, navíc jste na omylu, já mohu hodně věcí a sama toho budete brzy svědkem."
Zachvěla se když to poslední slovo skoro až zašeptal, prst který voněl po mátě a tabáku velice pomalu stáhl z jejích rtů.
Věnoval jí malý ale temný úsměv který sliboval přesně to co říkal, nestihla si ani srovnat myšlenky když jí chytl za ruku a přitáhl k sobě. Svět se s ní celý zamotal a během pár vteřin se objevily na zahradě jejích rodičů.
Její ruku co měl stále v té své zvedl ke svým rtům, zadržela dech když jí věnoval krátký polibek na klouby. Zmizel stejně rychle jako se objevil, a Hermiona byla více zmatená než kdykoliv předtím.

"Co to kruci mělo celé znamenat?! A jak vůbec ví kde bydlím?" Zamručela pro sebe zmučeně když se rozhlédla kolem sebe, opravdu to byl jejich dům, nespletl se.
"A jak je možné že mám další školní trest k čertu!!" Vykřikla do tmy, v obýváku se rozsvítilo a ona si všimla mamky, co šla odemknout dveře do zahrady. Tohle je vážně zlý sen, teprve začne škola a ona už má první školní trest, to je vážně skvělé!