Osamělý stín

Staro/Nový začátek!

"Copak vás nikdo nenaučil, že by se za dveřmi poslouchat nemělo, slečno Grangerová?" Věděl o její přítomnosti už nějakou dobu, nemohl však dát nic najevo, a díky bohu jeho drahý blonďatý přítel si ničeho nevšiml.
Mávnutím ruky otevřel dveře, a sjel očima celou její postavu, jeho výraz nebyl vůbec šťastný, měl vztek ale zatím se to snažil nedávat tolik najevo.
Ruku kterou měla zvednutou, a připravenou ke klepání stáhla dolů, zamračeně vešla do jeho pokoje.

"Teď už je to zase slečna Grangerová, Severusi? Tak jsi mi včera neříkal, když jsi mě ve třetím patře šukal." Koutky mu pobaveně zacukali, ne jen nad výrazem který použila, ale při samotné vzpomínce na jejich menší dostaveníčko po půlnoci, sám byl přesvědčený že tam byla schválně, věděla že si ho Temný pán zavolal, stejně tak jako věděla, jak divoký po tom setkání vždy dokázal být.

"Dokud se slečna Grangerová nenaučí používat jazyk vhodný dospělé ženy, budu jí tak říkat stále, koneckonců ještě jste pár měsíců mojí studentkou." Založila si ruce na prsou, a bokem opřela o rám dveří, její oči lehce zářili, tváře měla rudé ne jen vzteky, ale i jejich konverzací, a i přesto že se jí podařilo na chvíli odvést jeho pozornost, bylo jí jasné že nemá vyhráno.

"Slečna Grangerová moc dobře ví jak má používat svůj jazyk, zvlášť když se jedná o jejího protivného, velice tajemného profesora lektvarů." Dramaticky zakoulela očima, ani se nepohla když se jako dravec nebezpečným  krokem vydal směrem k ní, napětí z jejího těla bylo cítit na metry daleko, jeho vlastní tělo se třáslo vzteky, kdyby mohl potrestal by jí, ne jen za její drzost.

"S tím mohu jenom souhlasit, možná si slečna Grangerová zaslouží extra hvězdičku, až odevzdá další práci, osobně jí tam namaluju." Dlaň položil na její tvář, spokojeně jako kočka přivřela své oči, a tělem se natiskla co nejblíže k němu.
Nebude trvat dlouho, než na něj spustí proud svých nekonečně vyčerpávajících otázek. A i přesto jak dobře si jí dokázal k sobě připoutat, stále mu nevěřila svojí myslí, a duší tak jak by chtěl.
Nic co by se nedalo časem napravit, Hermiona byla chytrá, vnímavá kolikrát víc než by chtěl, ale stále velice mladá naivní žena, a on moc dobře věděl co musí udělat, aby vždycky dostal to co chtěl.

"Ještě jsi mi, ale neřekla proč jsi poslouchala rozhovor, který nebyl pro tvé uši, neposlušné chování malých dětí nesnesu, to snad už víš." Dlaní z její tváře sjel na její zátylek, prsty zajel do její vlasů, a zvrátil jí hlavu dozadu.
Její oči se střetli s jeho, byl připravený jí vlést do hlavy když bude muset, moc dobře věděl jak to neměla ráda, vyděšeně si zkousla spodní ret, a opravdu měla důvod být vyděšená.

"Nechtěla jsem poslouchat, těšila jsem se na tebe, a když jsem slyšela jeho hlas zamrzla jsem, Lucius Malfoy je nechutně slizký člověk, o jeho malé nevychované verzi ani nemluvě, nic jsem pořádně neslyšela slibuji." Lhala, viděl jí to na očích, a on lhaní k smrti nesnášel, prsty z jejích vlasů uvolnil, a během vteřiny jí chytil pod krkem, přirazil jí na stěnu vedle dveří, a koleno přitlačil mezi její nohy aby se nemohla pohnout.

"Neříkal jsem ti snad, že jsou dny, a hodiny kdy tu nemáš co dělat, nedostala jsi snad dnes jasně můj vzkaz?" Zavrčel jí tiše do tváře, byla bledá jako stěna, oči měla zalité slzami, a když sevřel její krk pevněji, vyděšeně vyjekla. Její tvář začala nabírat červený odstín z nedostatku kyslíku, a on musel uznat že jí červená opravdu slušela.