Loki's Avenger

23. Zlobivý éther, moc zlobivý!

Další den jsem se probudila dost brzo. Minimálně na moje poměry. Probudila jsem se už v devět hodin! 

S nechutí jsem vylezla z postele a šla do koupelny, udělat ze sebe člověka.

Bylo mi hrozně divně. Ani jsem neměla hlad! Co je tohle sakra za den!? Lehla jsem si zpátky na postel a koukala jsem do stropu. Když mě přestalo bavit počítat hrbolky na stropě, plouživě jsem se vydala do obýváku.

Tam byla živá debata na téma jaká pizza je nejlepší. Na tohle překřikování které nikam nevede jsem neměla náladu. Šla jsem tedy do kuchyně, aby to nevypadalo divně.

Najednou se mi zamotala hlava a já se chytla první věci co byla po ruce, jen abych nespadla. Zjistila jsem, že jsem se zachytila Staroušovo předloktí. Jak jinak. Když se něčeho chytám, abych nespadla, musím se chytit zrovna jeho!

Ale v tu chvíli mi to bylo úplně jedno, protože mě zachvátila taková bolest po celém těle, až jsem vykřikla. Neudržela jsem se na nohou, takže jsem se svíjela v bolestech na zemi.

Všichni se kolem mě seběhli a něco na mě pokřikovali.

Vůbec jsem nerozuměla co říkají. Na světě jako bychom existovaly jenom já a ta úporná agónie.

Pak jsem nejspíš upadla do bezvědomí, ale ne jen tak ledajakého.

 Stála jsem na nějakém oranžovém místě. Bylo tam úplně všechno oranžový! Myslím, že z tý barvy budu mít celoživotní trauma. No ale kdo by neměl, když tam byla i oranžová tráva!

Najednou se odevšad začat ozývat nějaký hlas.

Nepoznávala jsem ho. Nebyl to nikdo, koho jsem znala.

,,Nejsi mne hodna!" řval ten hlas ,,nejsi a nejsi a nejsi!"

,,K-kdo jsi? A co po mně chceš?" zeptala jsem se roztřeseně. Vůbec jsem nechápala o čem to mele. Koho nejsem hodna? A proč?

,,Ty mě neznáš!? Jsem éther. Kámen reality. A chci, aby jsi mi dokázala, že jsi mne hodna!"

,,Co mám udělat?"

,,Dostaň se na druhý břeh řeky, kterou vidíš před sebou. Ale pozor. Ať do ní hodíš cokoli, vše se rozpustí. A na schopnosti taky ani nemysli, zde nefungují. A pro tvou informaci. Lze to provést, ale musíš dokázat, že jsi dostatečně chytrá na to, abys vymyslela jak to zvládnout a taky že jsi dostatečně fyzicky zdatná a dokážeš se přes to dostat. Máš jeden pokus" hned co to dořekl, hlas zmizel tak náhle, jako se objevil.

Trochu jsem panikařila, ale snažila jsem si zachovat chladnou hlavu. Rozhlédla jsem se kolem. Byla tam hromada oranžového kamení a pár oranžových klád.

Klády byli konkrétně čtyři a mě se v hlavě začal rodit nápad.

Hladina řeky byla docela nízko, což hrálo v můj prospěch.

Pomocí tří klád se mi povedlo to čtvrtou přesunout přes řeku a aby mi kláda neutekla, jsem ji zajistila kameny.

Ujistila jsem se, že se to nehýbe a že mě to unese.

Opatrně jsem začala přecházet kládu. Když jsem byla asi v polovině, kameny se uvolnily a odkutálely se bůh ví kam.

Kláda na které jsem stála již nebyla stabilní a když jsem udělala pár váhavých kroků,  začala ujíždět za kamarády kameny. Asi jí chybí.

Mně zase chybí pevná půda pod nohama a nezrazuju všechny okolo, jen abych se k ní dostala!

Zbývala mi jediná naděje. Skočit. Ačkoli byla řeka široká, byla jsem pár kroků za půlkou, takže při troše štěstí bych to mohla doskočit.

Opatrně, ale silně jsem se odrazila od klády a modlila se ke všem bohům, které znám, jen abych to skočila.

Přibližovala jsem se k pevnině a nakonec se mi povedlo přistát na kraj řeky, ale naštěstí ne do vody. 

Najednou mi podjela noha a já  jen tak tak nespadla do řeky celá, ale pravou nohu jsem si tam namočila.

Bolelo to jako prase a já opět vykřikla a ucítila jsem na tvářích něco mokrého.

Neřešila jsem to a snažila se vytáhnout na břeh. Povedlo se! Sice asi na desátý pokus, ale povedlo.

Podívala jsem se na svojí nohu a zjistila jsem, že je hodně těžce popálená. Vůbec jsem ji už necítila, tak doufám že to bude v pořádku.

,,Zvládla jsi to" to bylo poslední, co jsem slyšela, než jsem se propadla do reality.