THE LAST OF US | Minsung

σ3.Kapitola - Chci zůstatσ

Jisung se zmateně posadil uprostřed noci a zhluboka se nadechl. Jako kdyby se před chvíli probral z noční můry, ale nic se mu nezdálo. Zmateně a unaveně se rozhlížel. Pohled mu spadl na chlapci s lehce delšími vlasy s tmavší barvou. Neviděl mu do tváře, jelikož byl k němu otočený zády, ale sledoval své okolí. Tiše a nehnutě. Byl zmatený. Probral se uprostřed noci, na nebi hvězdy a na ústech masku. Myslel, že je stále v záchranné zóně a nic nevěděl o tomhle světě, ale on věděl. Stihl ho poznat za pár hodin. 

Sledoval Minha tiše. Stejně jako on se nehýbal. Nevěděl, jak ho oslovit, nebo jestli vůbec měl. Neznal ho a nevěděl, co je zač. Pohledem však po chvíli kmitl k ostatním a prohlížel si je. Vedle něj tiše spal chlapec s blond vlasy a pihami u očí. Troufal by si říct, že jich měl více, než bylo přirozené. Dalšímu vedle něj neviděl do tváře, protože byl na něj natisknutý, objímal ho kolem pasu a nos měl zabořený do jeho zad. Dva zbylý chlapci k němu leželi čelem. Bezstarostné tváře spící u ohně a snažící se zahřát svá těla. 

Opatrně zvedl svůj pohled k chlapci, jenž byl jediný vzhůru, ale Minho byl k němu už otočený. Sledoval ho a sjížděl pohledem, což Jisunga více vykolejilo i vyděsilo. Začal se obávat, že se dostal do špatných rukou. Pravda to tak moc nebyla, ale za to ani lež. Minho nebyl zlý, jen opatrný. "Odkud jsi?" Bez pozdravu dostal Jisung svou první otázku hned po probuzení a musel na ní odpovědět.

"Z podsvětí." Polknul Jisung chraplavě a stáhl si více rukávy na svých rukou. 

"Proč tě vyhodili?" Zasyčel opět Minho neústupně, ačkoliv na něj mladší tvořil dojem roztomilosti. Nevinně si mnul rukávy a mrkal s ospalými mandlovými očkami. 

"Já- Dělal jsem problémy. Co je tohle za svět? Proč o něm nic nevíme?" Vydechl rychle své první otázky, které mu vrtaly nějakou chvíli v hlavě. Minha ale nezajímali ty jeho, ale jenom své. 

"Tady můžu pokládat otázky jenom já." Zasyčel na něj, zatím co Jisung sebou polekaně škubl a jako malé kotě, co se bojí sklopil pohled a sledoval ho vyděšeným pohledem. V tu chvíli i Minhovi došlo, že takový přístup není správný, ale uvnitř sebe byl takový. Nevěřil nikomu. Ani Felixovi. "Nevážil jsi si svého místa? Docela smutný, nemyslíš? My všichni bychom udělali, co by jsme mohli, abychom se tam dostali." 

"Není to tam takové, jak si myslíš." Opáčil se, zatím co polekaně škubnul hlavou, když se vedle něj zmateně posadil ospalý Felix a skoro se zavřenýma očima se snažil zaměřit na Minhovu tvář. 

"Co křičíte..." Zamumlal rozespale s hlubším hlasem a podíval se zmateně na Jisunga, který ho jen vyděšeně sledoval. Po chvíli přemýšlení, které Felixovi dávalo jen zabrat, se překvapeně podíval na Jisunga a rychle mu přiložil dlaň na čelo. Jisung sebou zmateně škubnul a pohled přemístil na jeho zápěstí. Když viděl vypálenou ránu, kterou měli stejnou, v krku polknul knedlík a svůj pohled přemístil na blonďáka, který se zářivě usmíval. "Horečka ti klesla, to je dobře." Uculil se spokojeně a stáhl svou ruku z čela. Opatrně pohledem kmitl k Minhovi, který je sledoval nepříjemným pohledem. 

"Už jste skončili? Můžeš se sebrat a odejít. O dalšího uprchlíka nemáme zájem." Sykl na Jisunga zle Minho, zatím co Han vyděšeně polknul a rozhlédl se po pustině. 

"Ne... Nevyhazujte mě, prosím." Začal škemrat a zahleděl se Minhovi do očí. "Udělám cokoliv. Slibuji. Jenom mě něco naučte a já vám budu nápomocen. Nechci zůstat sám v tomhle světě a rozhodně tu nechci ani umřít."

"Nepůjdeš... Určitě by jsi nám byl nějak k službám." Pousmál se na něho Felix, zatím co ho s lehkým úsměvem hladil po rameni, ale to už nikdo neviděl kvůli masce. Minho se na Felixe nechápavě podíval a pozvedl naštvaně jedno obočí. Bylo jasné, že naznačovali Lixovi, aby pro příště držel hubu. 

Obloha se začala vyjasňovat, v okolí bylo ticho i u ohniště, kde seděla část skupiny, kteří se probrali nebo měli hlídku. Minho se procházel sem tam, zatím co Jisung ho tiše sledoval a kmital pohledem z něj na Felixe, který tiše přikládal do ohně a párkrát pohledem kmitl k Chanovi. "Co si provedl, že tě vyhostili?" Špitl tiše Felix, který se furt díval na Chanovu klidnou tvář. Jisung opatrně polknul a více se schoval do deky. 

"Za zbytečnost." Zamumlal tiše a sledoval oheň před sebou. 

"Zbytečnost?" Uchechtl se Felix. "Mě za stejné pohlaví." Zašeptal jeho směrem, aby je Minho neslyšel. Jisung se na něho překvapeně podíval. 

"Za to, že jsi měl něco se stejným pohlavím?" Otázal se ho překvapeně, zatím co Felix opatrně přikýval hlavou na souhlas. "Mě taky." Špitl opatrně Jisung. "Byl to jen test..." Zamumlal naštvaně na sebe, protože kdyby to věděl, nemusel by bojovat o svůj život. 

"To nikdo... Většina objetí, co se tu objevila a přežívá je tu kvůli tomu. Pak jsou tu tací, kteří nechtěli jít na vojnu. A když už jdou, zůstanou tu." Zamumlal tiše Felix. "Už jsme takovým pomáhali." Vydechl a umlčel se, když se vedle něj posadil rozespale Chan a zmateně se rozhlížel kolem. "Dobré ráno." Uculil se spokojeně Felix k Chanovi, který zmateně něco zamumlal a prohlížel si Jisunga. 

"Už jsi vzhůru?" Optal se překvapeně, zatím co Han pouze zakýval hlavou na souhlas. Více se zavrtal do své deky a podíval se na Minha, který stál k němu čelem a prohlížel si ho. Jisung znejistěl, zčervenal ve tvářích a začal rychleji dýchat, zatím co Minho sledoval opovrženě. "Zabalíme ti pár věcí na cestu a odpoledne můžeš vyrazit." Povzdechl si Chan vedle Felix, čímž si získal Jisungovi i svého přítele pozornost.

"Nemohl bych tu prosím zůstat. Já... Opravdu nevím, co mám dělat. Vyhodili mě tady, měl jsem co dělat, abych přežil pár hodin ve svém životě a pak jste mě zachránili. Slibuju, že vám budu pomáhat." Vydechl rychle, zatím co Chan stále zmateně kmital pohledem z Jisunga na Felixe. 

"Mohl by nám pomoct." Navrhl mile Felix. 

"Musíme si promluvit se zbytkem skupiny."

*****

Tuhle kapitolu jsem měla rozepsanou zase nějaký dva týdny a nikdy nevím, jak se na tu knížku mám napojit zpátky. No, snad se to brzy rozjede :D