Když svět pomalu opouštěl kyslík kvůli kácení stromu, vytvořil se podzemní svět s umělou inteligencí a spoustu kyslíku. Avšak po přírodních katastrofách, se zachránilo pár lidí. Ti, co žili nahoře jako uprchlíci, a ti, co žili dole a dýchali čerstvý...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Jisung se naštvaně převalil na bok a snažil se udržet vzhůru, zatím co Minho na proti němu v klidu spal. Mohl spát. Nepotřebovali žádnou hlídku, jelikož mrtvé nelákalo světlo, když neměli moc dřeva. Ale za to jim byla velká zima. Nejvíce Jisungovi. Dřevo nebylo v jejich dosahu, a museli si na něčem ohřát jídlo. Bylo ho málo a na chladné noci měli staré deky, které už tolika nehřály. Jisung si vedle něho mlčky povzdechl a opatrně se k němu více přiblížil. Byla mu zima a nejbližší zdroj tepla byl Minho.
Opatrně jeho ruce spočinuli na jeho bocích, než se odhodlal k opatrnému objetí. Minho jen tiše ze spánku zamručel a obmotal své ruce kolem Jisungova pasu. Byl překvapený a jeho tělo se napnulo. Sledoval tvář Minha, která byla klidná a čistá. Připadal mu více krásnější, když byl uvolněný. Srdce mu bilo jako splašené. Tiše položil svou hlavu k jeho hrudi a zavřel oči. Hned se mu usínalo lépe.
Obloha se červenala a venku se rozezněl zpěv ptáku. Bylo to zvláštní, slyšet zvířata. Minho prudce otevřel oči. Zmateně se rozhlédl kolem sebe a pohled mu spadl do jeho náruče. Až nad nos přikrytý Jisung se k němu tiskl a doslova hřál jako rozpálený špalek dřevo. Tiše ho sledoval a mlčel. Otevřely se v něm nové pocity. Chtěl ho chránit a cítil se chráněn. Uvědomoval si, že si ho pouštěl až moc k tělu, přesto mu to nevadilo. Přál si někdy tohle zažít.
Opatrně se posadil a vykoukl přes plachtu ven, kde zahlédl dva vrabce. Překvapeně je sledoval, když takové zvíře v životě neviděl. Opatrně sáhl po luku a namířil na hlavu z jednoho drobného tvorečka. Neváhal a tiše mířil. Šíp proletěl přes hlavičku ptáka a druhý se vyděšeně vznesl k nebi. Jisung se jen vedle něho potichu zavrtěl a hledal Minha vedle sebe, který se už vyhrabával z deky a snažil se na ne tolika došlapovat na bolaví kotník. Když došel k nebohému zvířeti, usedl na zem s lehkým zamručením a přehazoval si zvíře v rukou, než z něj vytáhl šíp.
Jisung zmateně otevřel oči a upravoval si masku na ústech, zatím co Minho tiše škubal z mrtvoly peří. Věděl, že takové podobný materiál nacházel na kloboucích, či zahrabané v zemi. Nikdy však nevěděl, že je to z živého tvora. Pečlivě si je skládal na zem, než koutkem oka zahlédl Jisunga, který se snažil dostat z jejich plachty a při tom ji nerozložit k zemi.
"Dobré ráno." Vydechl až moc mile Minho, což i Jisunga překvapilo, ale hned na to zlepšilo náladu.
"Dobré." Přicupital k němu a podíval se mu pod ruce. "To je vrabec." Vydechl překvapeně. "Nikdy jsem ho v životě neviděl..." Vydechl a dotkl se mrtvého hlavičky. Minho se na něho podíval a pak zpátky na vrabce.
"Vrabec?"
"Pochází ze střední východu země." Pousmál se na něho a posadil se vedle něho. "Ukaž mi nohu." Ukázal na zraněnou část a Minho mu neodporoval, jenom mu nohu opatrně přisunul blíže, aby Jisung se na ni mohl podívat.
"Dá se ten... Vrabec? Vlastně vůbec jíst?" Povzdechl si.
"Mohl by, nikde nepsali, že je jedovatý. Ale myslel jsem, že zvířata vyhynuli..." Povzdechl si, zatím co sledoval otok, který se o dost zmenšil. Opatrně mu nohu pokrčil a obvázal ji zpátky obvazem. "Myslím, že budeme potřebovat nějakou dlahu nebo prkno, aby ti kost nesrostla křivě." Podíval se na Minha, který si sundal masku.
"Dobře..." Odpověděl mu jednoduše a chtěl se opatrně posadit, přesto Jisung mu to nedovolil. Klidnými kroky došel pro pár zbylých klacků a položil je ke kamenům. Věděl, že zítra budou muset odejít. Odpočívali dlouho a potraviny i voda jim docházela. Znamenalo to i pro Jisunga, že se bude muset postavit svému strachu. "Nevrátili se pro nás, že ne?" Optal se Minha, zatím co si každý hleděl své práce.
"Nevidím žádné značení. Podle mě jsou daleko." Vydechl a oškubával zbytek pírek. Jisung mu donesl i nůž.
"Chci se jít podívat dolů." Poukázal k žebříku, ale Minho nereagoval. "Chci se podívat po nějakém jídle a pití, jinak budeme muset odejít." Vydechl znovu.
"Ne." Odvětil mu přísně.
"Proč ne?"
"Vždycky panikaříš a běháš tam jako splašený. Být tam mrtvý-"
"Tak mě můžeš trefit... Já vím. Ale musím. Ty ještě nemůžeš chodit a budeme tady dlouho. Musím se někdy učit. I dřevo je nutné. Co teprve teplé oblečení. V noci je čím dál tím větší zima. Slunce ani tolika nehřeje." Povzdechl si nešťastně a nedočkal se Minhovo odpovědi. S povzdechem se otočil k batohu a noži. Už se nadále neptal.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
