Když svět pomalu opouštěl kyslík kvůli kácení stromu, vytvořil se podzemní svět s umělou inteligencí a spoustu kyslíku. Avšak po přírodních katastrofách, se zachránilo pár lidí. Ti, co žili nahoře jako uprchlíci, a ti, co žili dole a dýchali čerstvý...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Jisung tichými kroky, přikrčený u země postupoval k Minhovi a kousek od jeho zad se zastavil. Minho slyšel lehké kroky k němu. Prudce otočil s nožem v ruce. Vyděšeně pohlédl na Jisunga, když jejich tváře byli blíže k sobě jako včerejší večer. Jisung ignoroval pohled, i situaci, že byli od sebe malý kousíček a pomalu mu pomohl na nohy.
"Musíme vypadnout."
"Nemáme kudy..." Jisung si povzdechl a podíval se mu do očí. "Jsi zraněný."
"Chceš tu zůstat do chvíle dokud tě nenajdou?" Zamumlal naštvaně Minho a Jisung si skousl spodní ret.
"Nemůžeš-"
"Zabijou nás. Neuvědomuješ si to, ale oni to udělají."
"Proč by to dělali?"
"Tebe snad po tom všem nechali být?" Pozvedl naštvaně obočí, zatím co Jisung kmital očima.
"Ale nezabili mě." Zamumlal.
"Moje rodina. Moje rodina skončila v jejich rukou." Minho polknul nad vzpomínky, které se mu míhaly hlavou. "Moji rodiče, moje matka a můj otec. Nechci, aby dostali mě. Nechci, aby dostali tebe." Vydechl naštvaně, zatím co Jisung mlčel. Opatrně se dotkl jeho ruky, ale Minho se nahnul pro masky. "To nejdůležitější pober." Kmitl hlavou k věcem, zatím co si dával masku na tvář. Jisung opatrně přikývl s maskou na ústech a přešel k věcem. Všechno potřebné naházel do batohu a podíval se na zbytek věcí.
Minho tichým krokem došel ke komínu, za který se schoval a poslouchal hlasy. Prohlížel si tiše vojáky ve skupině a pohrával si se šípem v ruce. Našel ho. Generála Isa. Sledoval ho nehnutě a snažil se do hlavy nevkrádat všechny ty zlé vzpomínky. Den kdy k nim přišel, sliboval jim lepší místo, pak už jenom oheň a krev, všude krev. Pak mrtví a mámin poslední křik: "Utíkej, Minho!" Zalapal po dechu, když si vybavil jeho matku dusící se v krvi, jak se snaží vykřiknout jeho jméno. Poté utekl. Ztracen, sám... dva týdny, než ho našla velká skupina, která ho vychovávala do puberty.
"Minho, mám to." Jisung k němu opatrně přišel, zatím co Minho natahoval luk. "Co to děláš?" Vyhrkl vyděšeně.
"Umíš rychle utíkat?"
"Ne, dej to dolu." Sykl k němu a chtěl mu s lukem škubnout, zatím co Minho jenom loktem odstrčil.
"Jdi napřed."
"Nenechám tě tu. Strhneš na sebe pozornost, půjdou po tobě a tvoje noha."
"Jdi napřed. Nebudu to opakovat." Zavrčel, ale Jisung se ani nehnul.
"Můžeš to udělat jindy. Teď ne. Nejsi na tom nejlépe. Pojď se mnou... Nezvládnu to bez tebe." Jisung vzal opatrně Minhovo ruku a sledoval jeho oči. Minho mlčel. Ten pocit, který ho znovu obklopil a sevřel. Polknul a kmitl pohledem k vojsku. Nebylo tam.
"Jdeme." Pustil Jisungovo ruku a pomalu vstal.
"Stůjte." Tvrdý hlas zazněl jejich směrem. Oba dva tiše ztuhli a podívali se jejich směrem. Jisungova tvář zbledla a hlasitě polknul. Setkal se tváří tvář muži, se kterým měl co dočinění.
"Iso..." Zasyčel Minho a narovnal se šípem v ruce.
"Je hezké, že uprchlíci znají mé jméno a v životě mě neviděli, nebo snad ano?" Zasmál se tvrdým smíchem, zatím co po žebříku šplhali jeho komplicové. Minho stál, vzpřímenou hlavou a hleděl mu do očí. Ruce se mu třásly, i když se za jakýkoliv okolností nebál. "Nebo jsi vyprávěl, Jisungu?" Usmál se spokojeně, zatím co si sundal masku.
Jisung ho vyděšeně sledoval, přišpendlený k zemi a snažil se skrýt jeho třesoucí se ruce. Iso, starší muž s ostře řezanou čelistí zakrytou kratším prošedivělým plnovousem, zdatnou postavou a o hlavu vyšší než Minho, přišel k ním blíž. Minho mlčky předstoupil před Jisunga a schoval ho tak za svá záda, což staršího muže více pobavilo.
"Takže... Máš už i přítele. Gratuluju. Měsíc jsi přežil-"
"Drž hubu." Vydechl Minho a sledoval jeho oči, které se podívali mlčky do těch jeho.
"Drž hubu?"
"Zabil jsi mi rodiče." Vydechl a zaskřípal zuby. "Moje rodiče, kteří se mě snažili vychovávat kulturně, jak jsi chtěl. Pak jsi je zabil, nelítostně, před mýma očima."
"Stále si nevzpomínám... Bylo jich více..." Povzdechl si a dal si ruce v bok, zatím co kývl hlavou ke dvěma vojákům, aby je šli svázat. Minho zasyčel a vložil šíp k luku.
"Více?" Uchechtl se a natáhl luk. Šíp mu mířil přímo ke krku, zatím co je obklopovali dva zbylí vojáci, připraveni zajmout Minha.
"Co chceš dělat až mě zabiješ? Utéct? Stihneš to?"
"Nestihnu, alespoň tě zabiju."
"Minho, dej ten luk dolů, prosím." Polknul Jisung celý roztřesený, zatím co Minho jim nechával pár minut života navíc.
"Zabil mi rodinu... Tebe poslal na smrt... Chce tě popravit a ty se vzdáváš?" Povzdechl si a mířil mlčky na jeho hlavu. Neváhal, chtěl šíp vystřelit, ale potřeboval, aby se Jisung po tomhle dal na útěk. Ruce se mu potili a třásly. Stále šípem mířil mimo, a i když měl šíp přesněji na jeho hlavě, s třesoucími rukama párkrát vybočil z hlavy. Poté vystřelil.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
