Když svět pomalu opouštěl kyslík kvůli kácení stromu, vytvořil se podzemní svět s umělou inteligencí a spoustu kyslíku. Avšak po přírodních katastrofách, se zachránilo pár lidí. Ti, co žili nahoře jako uprchlíci, a ti, co žili dole a dýchali čerstvý...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Šli den, všichni byli unavený, přesto značení bylo po kilometrů. Hannah se snažila udělat, co nejvíce značení, ale sami bloudili a čím více bloudili, tím jim docházeli praporky. Chan jich měl u sebe deset a Jisung taky, zatím co spotřebovali Kimovo a Hannah jich měla jen pár.
"Dáme si přestávku." Vydechla Hannah u nejbližší budovy, zatím co Jisung se tiše rozhlížel. Viděl dvě budovy, které mu připomínaly, ty na kterých byli.
"Máte dalekohled?" Optal se po chvíli, zatím co Kim pohotově k němu přispěchal s vyžadovanou pomůckou. Jisung si ho od něj opatrně převzal a podíval se na budovy. Poznával je moc dobře. Plachta tam ještě vála ve slabém větru. "Je to ono." Ukázal na dvě budovy a Chan prudce vystřelil a nohy.
"Musí tam být nějaká stopa." Vyhrkl, ale Hannah ho znovu posadila k zemi.
"Odpočiň si. Odtamtud budeme hledat další stopy."
"Hannah má pravdu, být tam mrtví, tak si ani neškrtneme." Povzdechl si Kim a dával ji za pravdu, zatím co Jisung jen tiše stál a hleděl do dálky. Stále doufal, že ho tam spatří. Ne jako mrtvého, ale jako živého.
"Ale, co když potřebuje naopak naší pomoc." Povzdechl si, přesto vstal. Jisung se jen tiše ohlédl a vrátil Kimovi dalekohled. Stejně, jak ho učil Minho, podíval se na oblohu.
"Musíme tu zůstat. Písečná bouře se blíží... Mohla by přijít během naší cesty a ztratili bychom se znovu." Podíval se na Chana, který naštvaně sledoval oblohu, než si znovu sedl na zem.
"Dobře... Počkáme do zítra." Zamumlal nešťastně, zatím co ostatní už seděli na místě. Jisung mlčky seděl na vyhřátém písku a sledoval oblohu, která byla schovaná pod načervenalými mraky. Jediné, co si přál, být zase v bezpečí.
Kim pozoroval Jisungovo skleslou náladu a opatrně si přisedl více k němu. Byla to jeho šance, aby ho více poznal, dokud je zbytek týmu ignoroval. "No a Ji, odkud ty jsi?" Pousmál se na něho, zatím co Jisung na něj upřel svá mandlová očka.
"Z bezpečné zóny." Přiznal mu rychle bez žádných výčitek.
"Opravdu?" Kim nevypadal nějak překvapeně, jen to hrál. Všiml si Jisungovi vypálené rány a to, že neuměl používat zbraně, to mu bylo jasné taky. Světa se bál a o mrtvých nic nevěděl.
"Hm. Vyhodili mě, ale nejsem jediný." Povzdechl si a více se zachumlal do mikiny. "Zachránil mě Chan s Felixem od infekce, která se mi utvořila, když mi vypálili tetování.
"Slyšel jsem něco." Vydechl Kim a opatrně se natáhnul pro jeho ruku. Chtěl se jen dotknout jeho kůže a projevit mu větší náklonost, aby Jisung poznal, o co opravdu jde. Pro Kima byl život příliš krátký. Jisung mu opatrně ukázal ruku s jizvou a mlčel.
Kim mu prsty jezdil po ruce a užíval si hebkou kůži, zatím co Jisung pozoroval jeho ruku. Obával se, co Kim cítí. On totiž sám nevěděl, co by chtěl. Dřív prahl po tomhle, teď jen přemýšlel, kdy se dožije druhého dne. S Minhem... Ano, s Minhem myslel na něco jiného. Nemyslel na dny, kdy a jak by mohl přežít, ale přímo žil. Žil s ním na staré budově a užíval si každý děsivý den. Ačkoliv Minho k němu nebyl nejmilejší, vážil si toho, že tam s ním mohl být. Že by poslední dny trávil tak jak chtěl.
"Promiň." Jisung odtáhl svou ruku a lehce se pousmál, což pod maskou nebylo vidět. Docházelo mu, proč měl k Minhovi takovou náklonost a vybavoval si city. Jestliže Minho přežil, chtěl mu být oddaný a chtěl ho opravdu najít.
Chan si nešťastně povzdechl, když si všiml blížící se bouři a je přes své tělo přehodil deku. Ostatní udělali totéž, ačkoliv Kim chytil Jisunga za ruku a držel ho pevně. Neměl v úmyslu ji pouštět, zatím co Jisung se ani nevzpíral. Jen tiše ležel a přemýšlel nad Minhem.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
