Když svět pomalu opouštěl kyslík kvůli kácení stromu, vytvořil se podzemní svět s umělou inteligencí a spoustu kyslíku. Avšak po přírodních katastrofách, se zachránilo pár lidí. Ti, co žili nahoře jako uprchlíci, a ti, co žili dole a dýchali čerstvý...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Minho tiše seděl v útulné místnosti na měkkém gauči, aniž by věděl, jak se tomu říká. Jen se rozhlížel po zbytečnostech na zdi a všude kolem něj. "Jsem Diamán, jak si zaslechl a jak vidíš, nejsem zdejší, ale moji rodiče před tím vším uvízli v Koreji. Vybudovali tohle místo, aby ochránili lidi a postupně se naučili přežívat. Můj otec je už po smrti, ale matka žije jako obyčejný občan. Krása, že?" Usmál se na něho, ale Minhovi necukly ani koutky. Jen ho sledoval jako každého. Opatrně skenoval jejich kroky.
"Jsem Minho. Celou dobu jsem žil venku." Odvětil mu jednoduše.
"To mě mrzí. Sám?"
"Jako malý jsem žil v jedné skupince s rodinou. Umřeli a potom jsem vyrůstal s další skupinou, která mě naučila základy a následně s další skupinou v pouštní části. Rozdělili jsme se."
"Určitě kvůli mrtvým... Že ano? Naši lidé říkali, že tam se mrtví teď zdržují... Ale není jich mnoho... Kdysi jich bylo více." Povzdechl si a přešel k oknu. Minho ho sledoval, než vstal a sundal si triko.
"Hledám ochranu za výměnu experimentu. Jsem kousnutý, ale jistý muž tvrdí, že nejsem nakažlivý." Vydechl a Damian na něho upřel pohled.
"Věřím ti a můžeš zůstat, přesto na chvíli budeš přežívat v cele." Vydechl, ale nadále ignoroval Minhovo zranění.
"Zabijete mě ve spánku?" Podíval se na něho Minho vážně.
"Ne... Už je tu Mailo. Mailo přišel pár let před tebou a byl testovaný. Je odolný proti kousnutí a je jedno kolik ran schytá, vrátí se zpátky. Vzhledem k tomu, jak se k tomu stavíš, nevíš nic o sobě a o tom, jak používat své tělo. Nařídím o test krve, zda máte podobnou, ale na zbytek se zeptej jeho." Damian mu věnoval lehký úsměv. Minho se jen obléknul a přikývl. "Odvedu tě za ním a společně si tu projdete místo. Pak ti přidělíme práci, které se budeš řídit."
Jisung opatrně otevřel oči, když bouře ustala, ale byla tma. S povzdechem se podíval na hvězdy a snažil se ignorovat dotyk na své ruce. Ruka ho hladila, ale on nevydal ani hlásku. Hannah tiše spala. "Nespíš." Zamumlal tiše Kim, když se ujistil, že neslyší žádné vrčení.
"Ne."
"Ji... Víš, že život je krátký? Pro nás ano..." Jisung mlčel a jen se zhluboka nadechl. "Bojíš se?"
"Bojím." Vydechl a opatrně otočil hlavu k hlasu. Nestihl ani postřehnout, jak Kim se rychle k němu nahnul a přitiskl své rty na Jisungovo. Jisung překvapeně vydechl, ale nechal se. Nechal rty na těch jeho, než se Kim opatrně odtáhl a prsty se dotkl Jisungovo tváře. "Neboj se ten život žít, i kdyby druhý den nemělo přijít ráno. Věř mi... Žít ve strachu, není nic příjemné."
Jisung mlčel nějakou tu chvíli, zatím co Kim se stále dotýkal jeho tváře. Byl rád, že Jisung neodporoval, myslel si, že to cítí stejně. Ale Jisung byl zmatený. Nic v něm polibek nevyvolával. Znovu se zhluboka nadechl. "Dobře." Odvětil mu rychle a na více se nezmohl.
Chan, když bouře ustala, se vydal hned po svých. Nikdo nevěděl, že skupinku už upustil, za to pokračoval až ke dvou budovám. Postupoval tiše a soustředil se na jediný cíl. Obloha postupně svítala, když Chan šplhal po žebříku. Celé jeho tělo se třáslo od strachu, v jakém stavu ho najde, když však vylezl nahoru, nic nenašel. Na zemi byla spousta krve.
Mlčky procházel kolem věcí na zemi a prohledával batohy s jídlem. Něco málo pobral, co mohl a druhý batoh si dal na hruď. Sledoval krev kolem sebe a jen zhluboka dýchal. "Minho?" Vydechl tiše a rozhlížel se. Nikde ho neviděl. S hlasitým povzdechem si sedl na zem a sledoval východ slunce.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
