Z nenávisti na lásku [BoyxBoy]

Jsem v háji

Po tom co Ryuu utekl jsem rychle chytl Kimiko za loket a odtáhl jsem ji pryč od té kavárny.

„Kimiko já tě asi fakt něčím umlátím" „Ale však si kvůli němu brečel ne?" „Nebrečel! Jen mi něco spadlo do oka.. a vůbec i kdybych kvůli někomu brečel neznamená to hned že mi něco udělal!".

Kimiko poznala že jsme vážně naštvaný a tak sklopila pohled a sourozenecky mě obejmula.

„Promiň bráško nemyslela jsem to tak" pohladil jsem ji po hlavě aby věděla že už jsem se trochu uklidnil. „A já na tebe neměl křičet taky se omlouvám, ale příště si nech něco vysvětlit než začneš konat" „Aaa vysvětlil bys mi to teda?" „D-dobře ale pojď už domů".

Po cestě domů jsem se jí tak nějak snažil vysvětlit že jsem se špatně zamiloval a pak udělal velkou chybu. Kimiko byla dost zaražená. Samozřejmě že ji nemohla uniknout jedna nadávka v podobě toho že jsem kokot.

„No Haruki nevím co ti na to říct si kokot ale, nemyslíš že je ten Ryuu taky trošku debil? Vždyť má před obličejem tak úžasného kluka a on si radši chodí ven s nějakou courou" „Vždyť jsem ho zn-" „Pšt o tomhle už nechci nic slyšet, co ty víš možná k tobě něco cítil jenže tím cos udělal sis ho trošku oddálil, ale furt to nemusí být ztracený".

Teorie od Kimiko má v jedné věci pravdu. Oddálil jsem si ho. Jak by mohl ke mě něco cítit?

Už je celkem pozdě večer a já se tu promenáduju v úzkých uličkách s pocitem že mě za chvíli někdo bodne do zad. No fakt sice jsem kluk ale v takových chvílích se bojí skoro každý.

Procházel jsem kolem jednoho baru ale hned jsem od něj odvrátil oči když jsem si vzpomněl na to když jsem byl v baru naposled.

„Hele chlapečku nechtěl bys zajít na drink?" Ani jsem si nevšiml že se přede mnou objevil jeden z opilců kteří seděli na terase baru. No tak z něj to táhne že bych ho cítil i na několik set kiláků.

„Ne to je dobrý já půjdu domů" „Ale noták aspoň jeden to ti snad neuškodí" „Ale uškodí a teď prosím zdovolením" už jsem se ho chystal obejít když tu najednou mě vzal za zápěstí a táhl mě na tu terasu kde měl i celkem dost kámošů.

Snažil jsem se protestovat no k ničemu mi to nebylo ale nevypadalo to že by mi chtěli nějak ublížit. Ten co mě sem dotáhl, mohlo mu být tak kolem 40, taky neprojevoval žádné známky agrese a proto jsem tam jen seděl a doufal že mě nechají odejít.

Když jsem tak koukal na ostatní tak byli celkem mladí možná kolem 30. Hodně krát mi nabízeli nějaké drinky ale já odmítl. To fakt už nemůže být horší. Myslel jsem že aspoň den s Kazumi si užiju a pak na mě začne křičet nějaká holka od Harukiho a teď mě nějací opilci ani nechcou pustit domů.

„A jak pak se jmenuješ hmm??" Řekl ten nejstarší a jelikož jsem z něho pořád měl trošku nahnáno neměl jsem námitky a odpověděl jsem. „Ryuu Murakami.." „Počkej fakt? To je nám to ale náhodička. HEJ CHLAPI SLYŠELI JSTE TENHLE KLUK JE MURAKAMI!"

Nechápal jsem vůbec o co se jedná ani jestli mě nějak znají. Když se na sebe ale tak dívali tak mě asi určitě znají. No potěš pán bůh ať mě tady nezabijou.

„Nebyl tvůj fotr náhodou Isamu Murakami?" Trochu jsem svraštil obočí. Jak ho můžou znát? A když o tom tam mluvím už mě sere jak se přihlouple opilecky smějí u každé věty co z nich vypadne.

„J-jo a jak ho znáte?" „Haha doteď si pamatuju ten jeho výraz když jsem mu před několika lety podřízl krk před jeho rodinou" C-cože to právě řekl?! Ten chlap se začal psychopaticky smát a já měl co dělat abych normálně dýchal a nezačal brečet jak nějaká dámička.

„Co-co žes udělal?!" „No jo no měl velký dluhy, byl s nějakou manželkou a měli nějaký děcko, no ta manželka chcípla taky ale co už" říkal to tak s klidem že jsem měl pocit že mu z ruky vytrhnu flašku piva a rozbiju mu ji o hlavu.

„No jestli ty seš to děcko tak nemyslíš že bys měl převzít břemeno po svém otci" zasmál se a já byl zase jako skoro vždy úplně zmatený.

„J-jak to myslíš" „Jednoduše, prostě nám dáš všechny prachy co ten tvůj papánek dlužil" už jsem byl na pokraji zhroucení a v očích se mi začali tvořit slzy.

„Kolik to bylo peněz?" Řekl jsme roztřeseně protože už jsem chtěl co nejrychleji odejít, mám pocit že tohle neskončí dobře.

„No něco kolem 4 milionů yenů (kolem 600 000)" „C-cože a to mám splatit jak?!" „Neboj my už si na tebe dohlednéme" usmál se a já cítil že mi po tváři steklo pár slz.

Už jsme chtěl odejít ale ten chlap mě chytil kolem ramen a na můj vkus se na mě až moc nalepil.

„Taak a teď nás hezky zavedeš k tobě a tak budeme mít jistotu že nám vše splatíš" udělal jsem jak chtěli a šel jsem pomalu ke svému bytu.

Když už jsme stáli před mě známým panelákem. Chtěl jsme ještě zkusit utéct ale bylo by to zbytečné když už teď vědí kde bydlím.

Ten nejstarší si ode mě vzal číslo a pak už mě pustil. Sice teď to bylo už trochu k ničemu ale do svého bytu jsem radši běžel.

Zaklapl jsme dveře svého bytu a pomalu odešel do svého pokoje kdr jsem se svalil na postel a začal brečet jak malé dítě když mu rodiče nekoupí hračku kterou viděl v obchodě.

Radši jsem ještě došel do kuchyně kde jsem si dal své prášky na uklidnění. Já se těma práškama jednou předávkuju věřte nebo ne. Došel jsem do svého pokoje s když jsem se koukl z okna viděl jsme všechny ty chlápky z baru. Při vzpomínce na to že oni byli ti co zabili mé rodiče jsem opět začal brečet a bylo mi absolutně jedno jestli dostanu nějaký záchvat a nebudu moct ani dýchat. Potřebuju se prostě jen vybrečet.

★★★
Máme tu další kapitolku s menším zvratem takže doufám že se vám líbila. Moc děkuju za všechny přečtení a hlasování a zatím byeee :33

- 1041 slov