Zapomenutá: SturnioloTriplets FF

Špatné vzpomínky

Už uběhli dva dny, už dva dny jen ležím v posteli a koukám na filmy a seriály. Babička a mamka mě nechtějí nikam pustit, takže jsem tu prakticky uvězněná. Dneska večer se ale chci jít projít, potřebuju trochu čerstvého vzduchu.

Babička už šla spát a mamka usnula u filmu. Moje šance na to se vyplížit ven. Vylezla bych klidně i oknem, tak jak to dělají ve filmech, ale pokoj mám ve druhém patře a nemocnice jsem si v poslední době užila dost. 

Plížím se kolem obývacího pokoje, tiše našlapuju a modlím se, aby podlaha nezavrzala. Už jsem se dostala ke vchodovým dveřím, největší výzva je přede mnou. Dveře trochu vržou a tak je otevřu tak rychle jak jen můžu, aby byl zvuk vrzání co nejkratší. Ohlédnu se, mamku to neprobudilo. Vylezu ven zavřu za sebou opatrně dveře a nahlas si oddychnu.

Vidím jak se na mě někdo z dálky tak trochu zvláštně dívá, v tu chvíli mi dojde jak divně asi teď vypadám, skoro jako bych se dostala ze zajetí sériového vraha. Možná to nebude zase tak moc dramatický, ale prostě musím vypadat hloupě. Nasadím si kapuci od mikiny a "nenápadně" jdu pryč. 

Procházím kolem toho kluka, do obličeje se mu radši nedívám a jdu co největším obloukem to jen jde. 

Procházka městem mi maximálně prospěla, občas se mě zmocnil menší nával špatných vzpomínek, když jsem procházela místy, kde si ze mě někdo utahoval, nebo mi dokonce i fyzicky ubližoval. Obzvlášť teď, stojím před svojí základní školou. Cítím na své tváři jak mi po ní stéká slza. Nechtěla jsem brečet, ale při těch vzpomínkách na tohle místo to ani jinak nejde. Vypadá to tu pořád stejně, to mě děsí asi nejvíc.

Posadím se na lavičku v parku u školy, rozbrečím se trochu víc, když si všimnu stromu na kterém je vyryté "A+N" vyryli jsme to sem s Nickem, byl to důkaz našeho přátelství. „Dokud tu bude tenhle strom, bude tu i naše přátelství." Řeknu nahlas větu, kterou Nick pronesl po tom co jsme to vyryli. Vykouzlí mi to úsměv na tváři. Měla jsem ho opravdu hrozně ráda, pořád mám, ale on už si mě ani nepamatuje, je teď tak nějak celebrita. Jak by ho teď mohl zajímat člověk jako jsem já? 

Jdu směrem k Mekáči, doufám, že tam pořád je. 

Mám štěstí, stále tu stojí. Koupím si jen hranolky, večeřela jsem, a tak nemám moc hlad. Rozhodnu se jít přes velké parkoviště, tím směrem je to blíž k domu, navíc se mi to nechce znovu obcházet okolo školy. Je tu jen pár aut. Jedno mě ale zaujme, v autě se svítí a někdo v něm sedí, když jdu okolo auta, moc se dovnitř nechci dívat, abych nevypadala divně, ale když jsem se tam na chviličku nenápadně podívala, uviděla jsem dva kluky vepředu a jednoho vzadu. Kluk na místě řidiče odvrátí pohled od zadního sedadla a podívá se směrem ke mně. Ten obličej jsem už viděla, prolítne mi hlavou myšlenka, ve stejnou chvíli se světla v autě vypnou a já nevidím už téměř nic. Jako bych i přes tu špatnou viditelnost zachytila jeho pohled. Kluk na místě spolujezdce do něj šťouchne, podívá se směrem ke mě, a pak se otočí k zadnímu sedadlu.

Dojde mi, že se na ně asi koukám už moc dlouho. Nedívám se na cestu a to se mi stane osudným (ne úplně doslova), zakopnu o obrubník, protože mi nedojde, že už jsem na konci parkoviště. Dopadla jsem na trávu, docela měkký dopad. Pak si ale uvědomím, že mě bolí noha. Mám jen kraťasy a spadla jsem na rozbité sklo, které tu leželo. Byla jsem vlastně docela v pohodě, až na jedno sklo, které se mi do nohy zapíchlo. Nevěděla jsem co dělat , a tak jsem ho opatrně vtáhla. Rána není nějak velká, ale nejspíš hluboká, okamžitě mi začne téct krev.