Zapomenutá: SturnioloTriplets FF

Já to řekla nahlas?

„co tady děláš?" Prudce jsem se otočila na osobu, která na mě promluvila. Byl to Nick.

„No, já, no, prostě jsem nemohla spát, tak jsem se šla projít." Odpověděla jsem ještě v šoku z toho leknutí. „co tu děláš ty?" Zeptala jsem se, abych navázala konverzaci. „Šli jsme s klukama do McDonaldu a já tě tu viděl sedět. Koupí jídlo i pro tebe. Měli jsme v plánu natočit video, ale máme jich ještě dost v zásobě, takže to můžeme jednou vynechat." Nick si sedl vedle mě na lavičku.

„To nemusíte, můžete si v klidu natočit to video. Já stejně už půjdu." Začala jsem se zvedat, ale Nick mě chytil za ruku a přitáhl zpět na lavičku.

„Řekl jsem, že můžeme, a nikam nejdeš máš objednaný jídlo."

Povídali jsme si asi pět minut možná více možná méně, nejsem si úplně jistá. Potom jsem už ale viděla ve tmě dvě siluety jak se k nám blíží.

„Ahoj Ann" pozdravil mě Chris a já jeho taky. Potom jsem se pozdravila i s Mattem. Zase jsem na něho koukala až příliš dlouho. Když mi došlo, že na sobě mám pořád jeho mikinu zrudla jsem jako rajče. Naštěstí byla tma, a tak to nejspíš nikdo neviděl.

Matt teď seděl na kraji lavičky, já vedle něj, po mé levici seděl Nick a na druhém kraji (vedle Nicka) byl Chris.

Jedli jsme, smáli jsme se a celkově jsme si užívali večer.

Chris zrovna o něčem mluvil, nemohla jsem ho ale poslouchat, Matt se totiž rukou trochu dotýkal té mojí, cítila jsem, i přes ten nepatrný dotek, takové zvláštní teplo. Otočila jsem se na něj, ale nepočítala jsem s tím, že on už se na mě dávno dívá, byla jsem v pasti jeho modrých očí. Celé mé tělo se chvělo. Dokázala bych na něj takhle koukat celý den.

„a co ty Ann?" Uslyšela jsem Chrisův hlas. Vytrhl me z tranzu a já se na něj až moc rychle otočila. „ehm, cože? No já nevím. Asi bych už měla jít, mějte se kluci, a děkuju za jídlo." Zvedla jsem se a rychlík krokem jsem odcházela pryč. Neodvážila jsem se otáčet, určitě bych viděla jejich zmatené výrazy.

Byla jsem už poměrně daleko, ale najednou jsem za sebou uslyšela, kroky, jakoby se mě někdo snažil doběhnout.

Vedle mě ty kroky zastavily. Byl to Matt, proboha, co budu teď dělat? „pořád máš na sobě moji mikinu." Promluvil na mě. „jasně, hned ti ji vrátím, promiň." Měla jsem pod ní tričko, takže jsem si ji hned chtěla začít sundávat. „ne, to nemusíš, sluší ti. Jen, no, já, víš co? Neřeš to. Už radši půjdu." Ukázal směrem ke klukům, otočil se a odcházel.

„počkej..." řekla jsem rychle. Proč jsem to ale řekla? Otočil se na mě, co budu teď dělat. Nevím co mu chci říct. „jo?"
Co. Mu. Mám. Teď. Asi. Tak. Říct.

Myslím, že se mi líbíš a to se známe jen pár dní. Když ses mě dneska dotýkal myslela jsem, že umřu. Když se ti dívám do očí, utápím se v nich. Když se ty díváš na mě, motýlci v mém břiše, jakoby se zbláznili.

A teď mu to říct i nahlas. Moment, proč se na mě tak dívá? Já to řekla nahlas? Ne, není šance, že jsem to řekla nahlas. Jsem zvyklá před problémy utíkat, a tak jsem ho tam nechala stát a utekla jsem.

Běžela jsem až k našemu domu, kde jsem se snažila popadnout dech. Po pár vteřinách, možná minutách, jsem mohla zase normálně dýchat.

Doma jsem se jen napila, dala si rychlou sprchu a šla jsem si lehnout. Usnout jsem ale nemohla. Bála jsem se usínat. Bála jsem se zavřít oči, jakoby něco uvnitř mě mělo blok, jakoby se to bálo té noční můry, jakoby už mě to nikdy nemělo nechat v klidu spát.

Chtěla jsem se jen podívat na čas, ale když jsem svůj telefon odemkla, uviděla jsem pět zmeškaných hovorů od Matta, několik zpráv od něj, dva zmeškané hovory od Chrise a několik zpráv od Nicka.

Možná jsem to vážně řekla nahlas...