Stejné dveře. Stejná chodba. Dokonce stále stejný obývací pokoj. Dům ve kterém jsem strávila spoustu času během mého dětství vypadal pořád stejně. Jen jedna se změnila, vše se tu zdá mnohem menší. Není se čemu divit, když jsem tu naposledy byla v 11 letech a teď je mi 20. Svoje 20. narozeniny jsem bohužel prospala v kómatu, takže žádná oslava nebyla. „Pojď ukážu ti tvůj pokoj." Vytrhla mě babička z mých myšlenek. „Vážně ti nevadí že tu nějakou dobu budeme? Musím si najít práci abych měla alespoň na nějaký menší byt." Uslyšela jsem hlas mojí mamky z chodby. „Ale no tak, sama jsem vám to nabídla. Jsem ráda, že tu nebudu sama." Babička mi začne tahat kufr do schodů. Až teď si uvědomuji že je to ona kdo platil naše letenky, je to ona kdo za nás bude platit bydlení, je to ona kdo nás teď živí. Jsme na ní vlastně závislé. Peníze byly hlavní důvod proč mamka neodešla od táty, zkrátka nebylo kam. „Ann, poslouchej mě, běž pomoct babičce s tím kufrem." Uslyším najednou mamky hlas.
Dojdeme do mého pokoje, je sice malý ale vlastně docela útulný. Snad to bude vypadat lépe až se více zabydlím. „Najdu si brigádu." Prohodím jen tak do větru, když už chce babička jít pro další věci. „Ann, to nemusíš jsi teď host, navíc máš ještě minimálně měsíc odpočívat." Hodí po mě nesouhlasný pohled, možná vypadá i tak trochu ustaraně. „Nemusí to být nic náročného, jen chci prostě pomoct." Začnu vytahovat z kufru první věci. „Tvoje zdraví je teď na prvním místě, jediné co můžeš v tuhle chvíli udělat je ležet v posteli, minimálně dva dny, potom tě provedu po okolí, ukážu ti obchody s potravinami a s oblečením. Pokud chceš můžeme zajít i k tvojí bývalé škole a na místa, kde jsi to měla ráda." Kývne na mě babička a usměje se.
Jsem už skoro vybalená, ale už mě to unavovalo, a tak jsem si šla lehnout. Bojím se najet na internet, protože mi mamka říkala, že i u soudu byly paparatzi. Doufám, že to není nějak moc mediálně řešený případ. Koneckonců jsem to přežila, kdyby ne určitě se to řeší víc.
Do mého nového pokoje najednou vejde otec. Tentokrát nemá kuchyňský nůž ale pistol. Míří na mě. Usmívá se. Vypadá jako psychopat. Křičím. Do pokoje vběhne máma. On se prudce otočí. Slyším křik, výstřel, pláč, křik, křik, křik...
Cítím že se celá třepu. Počkat netřepu se, někdo se mnou třese. Otevřu oči. Nade mnou stojí mamka. Vypadá vystrašeně. Jak to že to přežila? „Byl to jen sen Ann, už jsi v bezpečí." Pevně mě objímala. Ten křik co jsem slyšela, nebyla to ona ale já. Křičela jsem a nejspíš tím probudila babičku i mamku. Doufám že ne celé sousedství. „Jak dlouho? Jak dlouho budou tyhle noční můry trvat?" Vzlykám v jejím objetí. „Nevím zlato, pokud to nepřestane samo, najdeme ti nějakého psychologa, někoho kdo ti s tím pomůže, dobře?" Opatrně se odtáhne z objetí a usměje se na mě. „Vše bude lepší, uvidíš."
ČTEŠ
Zapomenutá: SturnioloTriplets FF
FanficCelý život spíše přežívala než žila. Jediným světlem zahaleném v hluboké tmě jejího života byla její matka a Nick Sturniolo, tak to bylo na základní škole. Později její otec totiž zjistil, že Ann vše Nickovi řekla, a tak se s ní a s její matkou odst...
