Zapomenutá: SturnioloTriplets FF

Obětí objetí

Zavřená ve svém pokoji jsem tiše naslouchala každému jednomu vrznutí starého dřevěného schodu, které se ozvalo s každým dalším krokem, který Nick udělal. Připadala jsem si hrozně a každé další vrznutí můj pocit zhoršovalo. Už je skoro nahoře. Uslyšela jsem, že už jde chodbou. Bála jsem se jeho reakce, hrozně moc. 

Po chvilce vidím, že je klika v pohybu, vteřinu na to i dveře. Mezi zdí a dveřmi se objeví mezera. V mezeře se po chvilce objeví i Nickova hlava. „Můžu dál?" Pousměje se. Já jen rukou naznačím, že může, už tomu nejde zabránit. „Víš, že jsi vážně hrozně.." Blbá? Zlá? Jakékoli další označení pro člověka, který beze slova zmizí z vašeho života? „... tvrdohlavá" Zasměje se. Co je na téhle situaci vtipného. Nejspíš zachytil můj zmatený výraz, a tak mluvil dál. „Nikdo z nás by tě nepoznal, nebýt toho oslovení, znám tě moc dobře, vím, že jsi si nemohla odpustit příležitost vyprovokovat Metta." Znovu se zasmál. Jakoby ho pohltili vzpomínky.

Vstala jsem z postele a běžela jsem (dobře, byl to spíš pokus o běh, moje noha nebyla v nejlepším stavu) ho obejmout. Naše objetí bylo pevné, cítila jsem opět ten pocit, když byl Nick u mě, byl to pocit bezpečí. „Moc se omlouvám..." Začala jsem mu vzlykat na rameni. „... za vše co jsem způsobila." Přimáčkla jsem ho k sobě ještě pevněji. „Nic jsi nezpůsobila. Za ten odjezd mohl přeci tvůj otec, ne?" Proč je na mě tak hodný? „Jo mohl, ale kdyby mě napadlo tě hledat, potom co jsme se odstěhovali jsem dostala od mamky asi po roce a půl tajně telefon. Mohla jsem si tě zkusit vygooglit. Mohla jsem ti napsat poslední tři roky na Instagram, kde bych tě určitě našla." Byla jsem na sebe hrozně naštvaná. „To je v pohodě, navíc mi chodí teď spoustu zpráv, nejspíš bych si toho ani nevšiml. Navíc chápu, že jsi si našla jiné přátele." 

Po chvilce ticha se odtrhneme ze společného obětí. „Nikdy jsem si nenašla jiné přátele." Dodala jsem ještě. Nick chtěl něco říct, v tu chvíli jsem za dveřmi uviděla Metta. „Byl jsi tu dlouho, bál jsem se, že tě zavraždila." S Nickem jsme na něj hodili nechápavý pohled. „No co? Lidi se mění." Pokrčil Matt rameny jakoby to bylo dost dobré vysvětlení k zabíjení lidí. „Jsem to pořád já." Ujistila jsem ho. „Změna by ti i prospěla, ale dokážu s tím žít." Vždy měl co říct, obzvlášť když mohl říct něco mě, hlavně když mě mohl urazit. „Děkuju, od tebe jsem větší lichotku asi nikdy neslyšela." Zasmála jsem se. „Nezvykej si na to."

Přišel ke mě a vtáhl mě do nečekaného objetí. „Chyběla jsi nám." Zašeptal. Bylo to jiné než s Nickem, ale ne hůř jiné. Bylo to dobře jiné. „Vy mně taky. Obzvlášť tvoje narážky." Odtáhla jsem se z objetí. Sice jsem ho chtěla objímat déle, ale přišlo mi to divné vůči Nickovi. „Asi byste měli jít, než na vás přijde babička." Zasmála jsem se. „Máš pořád ten nezaměnitelný úsměv." Řekl Nick, rychle se se mnou ještě jednou obejmul a odešel. 

Matt se usmál a už chtěl také odejít. Zastavil se ale ve dveřích mého pokoje. „Nechtěla bys zítra jet k nám domů? Vyzvedli by jsme tě." Otočil se na mě. „Ty mě zveš? Většinou si mě vyháněl. Lidi se přeci jen mění." Místností opět zazněl můj smích. „Ano zvu, a ano lidi se mění a dospívají." Opřel se o skříň. „Nedělej že jsi dospěl, ty a tvoji bratři nemáte šanci dospět, vždy se budete chovat, jako malé děti. A klidně přijdu pěšky, pamatuju si kde bydlíte." Myslela jsem, že teď už vážně půjde, ale on začal znovu mluvit. „Vlastně už tam nebydlíme, máme dům jen my tři." Připadám si teď jako malé dítě, protože bydlím ještě s rodiči, teda, alespoň s jedním z nich. „To znamená, že zítra ve dvě tě vyzvedneme." Přišel ke mě, rozcuchal mi vlasy a šel směrem dolů. „Blbečku." Zakřičela jsem na něj a začala hledat hřeben, abych si rozčesala vlasy, které před chvílí museli čelit Mattovu (Nejspíš je to špatně vyskloňovaný, takže se omlouvám. Na mou obranu jsou skoro dvě ráno) útoku.

Na hřeben jsem se nakonec vykašlala a běžela jsem k jejich autu. Dokonce jsem u vchodu předběhla Matta, který sice jen šel a nesnažil se být u auta nějak rychle, ale s mojí nohou to byl nadměrný výkon. Chrise jsem uviděla na místě spolujezdce a tak jsem doběhla i k němu a také ho objala. Všichni vypadali trochu šokovaně, ale nakonec mě taky objal. „Promiň" Řekla jsem Chrisovi. „Nikdy jsi neuměla moc dobře lhát, od začátku jsi byla nápadná." Zasmála jsem se. „Štve mě, že mi nedošlo, že jsi to ty, bylo to tak očividný." Odtáhl se a změřil si mě pohledem. „Možná už prostě lžu o něco lépe než předtím." Já, Chris a Nick jsme se zasmáli. V tu chvíli došel k autu i Matt.

Se všema jsem se rozloučila a šla zpět do domu.

V noci jsem opět měla noční můru, když jsem se probudila nemohla jsem téměř dýchat, bylo to poprvé kdy jsem při probuzení byla sama. Nebyla tu moje mamka, doktor ani zdravotní sestra. Vždy mě po probuzení někdo utěšoval a podporoval. Po několika vteřinách se mi podařilo se uklidnit a zhluboka nadechnout. Už jsem nechtěla znovu spát, a tak jsem se rozhodla, že si o klucích najdu něco na internetu. Našla jsem nejprve Nickův instagram, moc informací jsem nenašla. Nakonec jsem projela instagrami všech, včetně jejich společného, moje nově získané informace: 1. Pořád se baví s Natem. 2. Mají kamarádku Maddie. 3. Mají i podkást. 4. Nedávno vydali lístky už na druhé tour po Americe.

Potom jsem se podívala asi na tři jejich videa. Tady jsem zjistila, že Nick má pořád hrozný strach z ptáků a že sice stále bydlí v Bostonu ale často navštěvují i LA.

Na tiktok jsem do vyhledavače napsala Nick Sturniolo. Chtěla jsem automaticky kliknout na lupu aby mi to vyhledalo jeho tiktokový účet, ale v nejčastějším vyhledávání se objevilo: Nick Sturniolo comingout. Nick je nejspíš gay nebo bisexuál. To mi samozřejmě nijak nevadilo, ale zmocnil se mě zlý pocit z toho, že jsem tu pro něj nebyla, když s tím vyšel ven, muselo to pro něj být hrozné. Musel se bát, že to někdo z jeho blízkých nevezme dobře, vždy měl poměrně malé sebevědomí.

Nickovo jméno jsem radši smazala a do vyhledávání tentokrát napsala: Matt Sturniolo. K mému překvapení se v nejčastěji vyhledávaných oběvilo: Matt Sturniolo záchvat úzkosti. „Proč by něco takového vůbec někdo vyhledával?" Řekla jsem si sama pro sebe. Hned potom mnou zase projel stejný pocit jako u Nicka. Nebyla jsem tu pro Matta v jeho pravděpodobně nejhorší fázi života.

Nakonec jsem si pustila ještě video na Mattevě youtubovém kanále. Líbilo se mi, že o své úzkosti otevřeně mluví, obdivovala jsem ho. Byla jsem ráda, když mluvil o tom, že teď už se vše zlepšilo. Zvládl to, i když jsem tu pro něj nebyla. Oni mě nepotřebují a já si je nezasloužím. 

Slíbila jsem delší kapitolu máte ji mít (1167 slov). Snad se líbila, uvidíme se u dalšííí.