Zapomenutá: SturnioloTriplets FF

Mattova mikina

Asi pět minut stojím před domem. Jsem hrozně nervózní. Trochu se mi třesou ruce a myslím, že až promluvím, pokud toho budu vůbec schopna, můj hlas se bude třást nervozitou. 

V dálce uvidím světla auta. Modlím se, aby to nebyli oni, zároveň ale chci, aby to byli oni. Bojím se jejich reakce. 

K mému štěstí, nebo možná ne, jsou to oni. Auto zastavilo a já se k němu rozešla.  „Ehm... ahoj?" Můj hlas se třásl, přesně tak jak jsem předpokládala.  „Ahoj, pojď do auta vzadu je volné místo." Matt promluvil jako první. Otevřela jsem zadní dveře. Na sedačce seděl Nick, Matt řídil, kdo jinej by taky řídil že jo, a Chris seděl na místě spolujezdce. 

V tichosti jsem vlezla do auta, cítila jsem se hrozně.  Hned jak jsem dosedla Nick se posunul blíž ke mně a objal mě.  „Tohle už mi nedělej." Konečně promluvil.  „Má pravdu byl úplně šílenej, vlastně všichni tři byli, pokud se to stane znovu asi to nepřežiju." Chris se otočil dozadu, Matt se mezitím rozjel směrem na mně neznámé místo.  „Dobře, slibuju. Kde je vlastně Nate, dlužím mu to obětí." Pokusila jsem se o vtip a zároveň mě vážně zajímalo, kde je.  „Nemohl, ale třeba příště." Chris se opět obrátil na mě a Nicka.

 „Čtyřikrát velké hranolky, dvakrát pepsi, jeden bigmac... " Matt nám všem objednával jídlo. Po pár minutách strávených s nimi v jednom autě už ani nejsem ve stresu. Jakoby to naše ho naše konverzace pohřbila opět někam hluboko do mého nitra.  „ ...ano, to je vše, děkuju." Dokončil Matt objednávku.

S naším jídlem jsme zaparkovali na nejbližším parkovišti.  Asi hodinu jsme si povídali, smáli se, opravdu hodně jsme se smáli a cítila jsem, že se opět sbližujeme, jakoby se náš vztah nikdy nepřerušil. V tuhle chvíli ani nechápu, jak jsem bez nich mohla několik let žít, dobře to je možná trochu přehnané, ale...  „Co to sakra-" Najednou jsem na svém těle ucítila něco studeného. Chris po mě právě hodil lahev plnou nějaké limonády.  

„Tak tohle ti nedaruju." Zvedla jsem flašku ve které zbylo trochu sladké, lepavé tekutiny a hodila ji po něm.  „Hej" Vykřikl Matt. V tu chvíli mi došlo, že jsem to hodila tak blbě, že ještě za letu většina zbylé limonády skončila na Mattovi a Chris vyvázl téměř bez poskvrny.  

„Promiň, to nebylo v plánu." Omluvila jsem se, ale stejně jsem se tomu musela zasmát.  „Nicku? Vážně?"  Matt se na Nicka podíval se zvednutým obočím. Myslím, že to mělo vyznít naštvaně, ale v jeho hlase bylo slyšet pobavení, působilo to roztomile, vlastně byl celkově docela roztomilý. Počkat cože?  „No co? Tohle musím mít zdokumentovaný" Obhájil se Nick a já se na něj otočila. To jsem vážně celou dobu zírala na Matta? Nick v ruce držel telefon a nejspíš měl celou tu situaci natočenou.

Celý zbytek večera jsme si neuvěřitelně moc užívali, ani jsem si neuvědomovala, jak mi tohle chybělo.

„Už bysme asi měli jet, ne?" Zeptala jsem se kluků, když jsem se podívala na čas a zjistila jsem, že už je  skoro půlnoc. „Jo, měli bysme. Zavezeme tě domů " Odpověděl mi Matt a nastartoval auto.

Moje oči byly těžší a těžší až se zavřeli a já přestala vnímat Nickův hlas.

„Vzbudime ji, když ji budeme přenášet." Uslyšela jsem tlumený hlas. „Chrisi, nemůžeme ji nechat v autě." „To asi není nejlepší nápad. Půjdu zazvonit." Hlasy po chvilce opět utichly.

„A vy na někoho z toho domu máte číslo?" Zakřičel někdo. „Neřvi tak." Okřikl ho další hlas. „Vždyť ty taky řveš" Snažil se ten první člověk obhájit. „Takže co? Pojedeme s ní k nám?" „Proste ji probudíme. Co je na tom tak těžkýho?" A tlumené hlasy, které jsem vnímala jen na půl opět utichly.

Na obličeji jsem ucítila teplé paprsky ranního slunce. Otevřela jsem oči, chvilku jsem se rozkoukávala, po ránu jsem vždy chvilku trochu zmatená.

Po tom, co jsem několikrát rychle za sebou zamrkala a zývla jsem si, mi konečně došlo, že tohle není moje postel, není to můj pokoj, není to babiččin dům.

Kde to jsem? Jak jsem se sem dostala? Měla bych začít křičet o pomoc? Dobře, to by byla asi trochu přehnaná reakce.

Přemýšlím dál o podobných hloupostech, když mi konečně dojde, kde a hlavně s kým jsem včera usnula.

Vylezla jsem z postele, ve které jsem celou noc spala, potom jsem odešla i z pokoje. Můj cíl byl najít někoho, kdo je už také vzhůru.

Najednou jsem ucítila vůni, která se linula nejspíš z kuchyně.

Když jsem do kuchyně došla, u plotny stal Matt a nejspíš dělal palačinky. Nevěděla jsem co říct, jak zahájit konverzaci. Jasně mohla bych prostě říct Dobře ráno, ale připadalo mi to celé hrozně divné.

„Ehm- Ahoj" řekla jsem tak trochu otázkou. Matt se prudce otočil. Podíval se na mě a usmál se. Má hrozně hezky úsměv, líbí se mi když... Moment, ne. Cože?

„Dobre ráno, jak jsi se vyspala?" Zeptal se a tím mě osvobodil od mých vlastních myšlenek. „Vyspala jsem se dobře, ale klidně jste mě mohli probudit a mohla jsem přespat doma. Já dneska stejně budu muset jit-"  na brigádu, chtěla jsem dodat, ale v tu chvíli mi to tak nějak došlo. „Kolik je?“ Zeptala jsem se, možná jsem to trochu vykřikla.

„Skoro půl desátý, proč?" Podíval se do telefonu na čas. Sakra. Měla jsem tam být už o půl osmé.

„Budu muset jít. Já mám ještě brigádu, už mám zpoždění, docela velký." Začala jsem trochu vysilovat. „Odvezu tě, ať jsi tam rychleji. Kluci ještě spí, tak jim pak řeknu, že jsi musela odejít." Nabídl mi a já přikývla.

Matt sundal palačinku z pánve. Já si běžela nahoru pro svůj telefon, který mi tam kluci v noci donesli. A taky jsem se musela alespoň učesat.

„Tady máš. Můžeme jet?" Matt mi podal jednu palačinku s nuttelou. „Dekuju moc, voní to úžasné a já umírám hlady" Vydala jsem se ke dveřím, bazuka jsem si boty a společně s Mattem jsme šli k autu.

„Sakra" Na tričko mi vykápla nuttela z palačinky. Teď buď v práci za ještě většího debila. „Počkej, myslím, že mám od včera na zadní sedačce mikinu. Můžeš si ji půjčit." Řekl mi, když viděl, že se to z trička snažím utřít, samozřejmě bez výsledku.

Natáhla jsem se dozadu, tam jsem našla mikinu přes hlavu, kterou měl Matt včera večer na sobě. Pamatuju si, že si ji během včerejška sundával, protože mu bylo teplo, a pak už byl celou dobu jen v tričku. Naštěstí ji tam zapomněl.

„Děkuju moc, zachránil jsi mě" Přetáhla jsem si jeho mikinu přes hlavu. „Kdykoli“ odpověděl. Okamžitě jsem ucítila vůni mikiny, která voněla samozřejmě po klukovi, který tu vedle mě teď právě sedí v autě.

Začíná mi docházet, jak je ta situace šílená.

Moooc se omlouvám, že už týden nevyšla kapitola. Začátek roku je pro mě vždycky hodně hektickej. Chtěla bych vydávat alespoň jednu kapitolu týdně, ale nic neslibuju, někdy to může být častěji, někdy zase naopak.
Doufám, že se vám kapitola líbila 💗💗