Zapomenutá: SturnioloTriplets FF

Ošetření

Pokusila jsem se ze země zvednout, ale bolelo mě to víc než jsem si hodlala připustit. Zavolat mamce aby pro mě přijela? Nikdy, musím se odsud dostat sama. Jak ale zítra zamaskuju tu ránu? 

„V pohodě?" Leknu se tak moc, že rychle vyskočím na nohy. „Sakra." Ucítím bolest ve zraněné noze. Hned moment nato znovu letím k zemi. Je tu ale rozdíl s předchozím pádem, tentokrát totiž nedopadnu.

Někdo mě chytil a potom opatrně posadil na zem. Očekávala jsem pád, a tak jsem měla zavřené oči. když jsem je otevírala trochu jsem se bála, co nebo spíše koho uvidím. Přede mnou klečel hnědovlasý modrooký kluk, který se mi díval přímo do očí. „Jsi v pořádku?" Stále se mi upřeně  koukal do očí. 

Najednou mi dojde, kdo to je. Matthew, bratr kluka, který byl za můj celý život jediným, kdo se se mnou bavil. „J-jo jsem." Sama sebe jsem překvapila, že jsem vůbec schopná v takové situaci promluvit. „Vlastně tak úplně nevypadáš, nechceš to aspoň vydesinfikovat a obvázat? máme v autě lékárničku." Ukázal na mojí nohu. Jasně, že chci, aspoň by to nekrvácelo, ale jaká je šance, že mě Nick nepozná? Vždy říkal, že mám nezaměnitelný úsměv a oči, co když mám pořád stejné oči a úsměv, ale nemůžu jít domů s nohou od krve. „Dobře." 

Pokusím se zvednout, moc se mi to ale nepovede. „Počkej, pomůžu ti." Řekne Matt. Zvedl mě na nohy a pak si dal mojí ruku okolo jeho ramen, chtěl mě dovést k autu, ale já ucítila, jak mi zády projela bolest. Jeho snaha pomoct mi tak bolest ještě zhoršila, dotkl se totiž mé rány od střelby, která stále bolela.

Sykla jsem a on to uslyšel. „Ty máš něco i se zády?" Otočil se na mě. „Jo, no to už mám od dřívějška, to je jedno." Překonala jsem největší bolest a začala jsem sama jít směrem k autu, sice jsem kulhala a bolelo to, ale chodit musím, abych se potom i dokázala dostat domů. 

Dokulhala jsem s jeho pomocí až k autu. „Děkuju Matte." Usmála jsem se na něj, trochu zvláštně se na mě podíval. „Ty nás znáš?" On se mi předtím nepředstavil. „No, jo, já-"  Nevěděla jsem co říct. „Z YouTube, že jo?  Přerušil mě další hlas. Chris, který právě vylézal z auta. „Jo jasně." Byla jsem ráda, že to řekl, protože nebýt toho bych mu možná i přiznala, jak je znám doopravdy. 

Po chvilce přišel Nick s lékárničkou v ruce. „Chvíli mi trvalo než jsem jí našel, ale-" Zarazil se uprostřed věty, když se na mě podíval. „Neznáme se?" Tázavě se na mě podíval. „Ne, nebo já tebe ne, teda jo, ale ne osobně, no já-" Bože, já vážně neumím lhát. „Dobře." Řekl Nick podezřívavě. Snažila jsem se na něj moc nekoukat, aby neviděl moje oči. Matt už mezitím vzal lékárničku a z ní vytáhl dezinfekci.

Po tom co mi Matt ránu ošetřil jsem si nohu s jeho pomocí obvázala. „Nechceš odvést domů? V autě je místo." Co mám dělat? Po svých to s největší pravděpodobností nedojdu. „Dobře, děkuju moc."