Jsou to dva týdny, dva dlouhé děsivé tydny. Uvažovala jsem o útěku každou noc, každou tichou noc, když jsem ležela v jeho posteli, čekala, čekala na něj. Noci se prodlužovaly, noci byli více tiché, i když jsem Toma Kaulitze nenáviděla, něco na tom, že byl pryč, bylo nepohodlné, několik nocí mě to dráždilo, proč jsem se cítila tak...zranitelná, uz jsem se necítila chráněná, můj ochránce byl pryč, i když to byl také můj vetřelec, moje monstrum, které se schovávalo pod mou postelí, moje žívá noční můra. Byla to další tichá noc, i když už jsem nebyla schoulená na jeho velké tmavé posteli, teď jsem byla schoulena na sedadle vedle jeho nemočničního lůžka a opírala jsem se o něj. Konečně jsem sebrala odvahu vstoupit do jeho pokoje, byla jsem vyděšená, když jsem jen pomyslela na to, že sem vejdu, ale dnes v noci jsem se zhluboka nadechla a podařilo se mi projít těmi dveřmi a proniknout dovnitř. Srdce mi bušilo o hruď a dech mi ztěžkl, ale jakmile
Jsem uviděla jeho tvář, uvolnila jsem se. Nevinnost na jeho spící tváři mi poskytla tak ohromující útěchu, že jsem málem propukla v pláč. Usnula jsem vedle něj, poslouchala tlukot jeho srdce, poslouchala jsem jeho tiché dechy, bylo to tak jiné. Byla jsem zvyklá poslouchat jeho hlasitý hlas, který na mě křičel, jeho těžký dech od výkřiku, ale teď byl...neškodný. Netrvalo dlouho a byla jsem probuzena, vytřeštila jsem oči, trochu vyděšená z toho, jaká je v mistnosti tma, ležela jsem klidně, nechtěla jsem se pohnout, jen jsem chtěla poslouchat. Tehdy jsem si uvědomila, že to byl Tom, kdo mě probudil z jeho náhleho pohybu. Rychle jsem vyskočila pryč od jeho postele a sledovala, jak se začal třást. Když trochu otočil hlavu ze strany na stranu, než se jeho oči s třepotavým otevřením otevřely, srdce mi znovu začalo knedlíkovat v krku a vyběhla jsem z místnosti, vyděšená, když se jeho oči setkaly s mými. Seběhla jsem po schodech dolů a znovu jsem se vyhla výtahu. Když jsem došla k poslednímu schodu, zakopla jsem a spadla na studenou lesklou podlahu nemocnice a trochu jsem uklouzla. Rychle mě doprovodil pohledný doktor, který mě zvedl na nohy.
"Žádný problém" začal s ustaraným výrazem ve tváři.
Šla jsem utéct, ale on mě chytil za paži, otočila jsem se k němu zpátky, v očích vztek a strach "Slečno je všechno v pořádku?" Zeltal se a zíral do mých modrých slzících očí.
"Ano" řekla jsem naštvaně a snažila se vytáhnou s jeho sevření, ale odmítl mě pustit.
"Slečno" začal, ale vyrušilo ho hlasité zaječení.
"Dej z ní tu ruku pryč!" Tomův rozpolcený hlas křičel chodbou a mířil na pohledného doktora, který mě držel v paži.
Pak jsem zpanikařila, agresivně jsem z něj vytrhla paži, než jsem běžela chodbou. "Taylor!" Zavolal Tom a jeho hlas mi probodával uši, měla jsem pocit, jakoby mě pronasledoval chodbou... honil mě chodbou jako střela zamířená na svůj cíl.
Utíkala jsem dál, prorazila jsem předními dveřmi, než jsem zamířila přes parkoviště a přes ulici. Netrvalo dlouho a těžce jsem lapala po dechu. Zakopla jsem za vlastní nohy a dopadla na ruce a kolema do štěrku, lapala jsem po dechu při bodnutí bolestí, měla jsem pocit, jakoby do nich neustále bodaly ostré jehly. Prekrižila jsem nohy a zhoupla se dozadu a s pláčem a ve změti štěrku a krve. V mé ruce byli zaklíněne nějake kameny, šla jsem zkusit jeden vytáhnout, ale drobné štouchnutí vyvolalo nepříjemné škubnutí bolesti, takže jsem se rozhodla nechat to být "Nevím, co mám dělat" křičela jsem a svírala jsem svou ztuhlou ruku na hruď "Já už nevím, co mám dělat" opakovala jsem a zavřela své potřísněné oči.
Najednou se prede mnou ozvalo nějaké šourání a já jsem otevřela oči a podívala se na muže, pred kterým jsem utíkala.
Zírala jsem na něj, me vzlykáni teď ustálo, jen těch par slz mi pomalu ztékalo po tváři a rozmazavalo část mé řasenky. Nespustila jsem z něho oči, dokuď nevztáhl ruku "Můžu?" Jeho hlas byl měkký, nikdy předtím jsem ho takhle neslyšela, nikdy jsem neviděla tento výraz v jeho očích, jeho tmavé oči byly teplé, jako teplá tekutina, a už nebyly tak pevné jako kámen.
