Zajímalo by mě, jestli ví, že už jsem pryč. Zajímalo by mě, jestli právě teď nastupuje do auta a je připraven mě srazit. Nevím, kde jsem, je tam plno, ale nevím, co mám dělat, mám se zeptat cizího člověka na cestu k nejbližší policejní stanici? Mám jít do obchodu? Nebo mám jít dál? Kdykoli se zdá, že mluvím s cizími lidmi, nakonec je zabijí, takže jen chůze mi zatím zní dobře. Oblékla jsem si bundu a zkřížila ruce ve snaze udržet se v teple, když mi kolem obličeje foukal studený vánek. Pokaždé, když jsem uslyšela zvuk skřípění kol nebo ujíždějícího auta, šílela jsem, myslel jsem si, že je to Tom, připravený mě tentokrát navždy zabít, tohle bude poslední kapka, ale je mi to jedno. Raději zemřu, než abych mu dovolila hrát si se mnou tak, jak to dělá on proč mě ještě neznásilnil, to nevím, ale jsem si jistá, že se tu nebudu zdržovat, abych to zjistila. Zepředu se ozval hlasitý zvuk skřípění kol a já jsem ztuhla na místě, vyděšená, když se elegantní černé auto vydalo po silnici. Přestala jsem dýchat, když jsem čekala, až uvidím Toma v autě a vypadal naštvaně. Auto se přiblížilo a nějací mladí kluci vyvěsili z oken, křičeli a navrhovali nám lidi, kteří jdou, a já jsem si oddechla, než jsem pokračovala v chůzi. Netrvalo dlouho a narazila jsem na policejní stanici a začala jsem k ní utíkat, v očích mi svítila naděje. Oči se mi leskly, když moje slzy způsobily, že na ně pouliční osvětlení zareagovalo. Vtrhla jsem do dveří a dovnitř hektické policejní stanice. Hlasitě jsem si oddechla úlevou a nechala slzy téct. Zhroutila jsem se na zem a netrvalo dlouho a někteří policisté přišli ke mně, zvedli mě na nohy a přenesli mě na židli. Nemohla jsem přestat brečet, byla jsem tak šťastná, že jsem svobodná, že jsem konečně pryč od Toma, abych byla v bezpečí. Policisté se mnou mluvili, ptali se mě, jak se jmenuji, co se stalo, kdo mě udeřil, ale nedokázala jsem odpovědět, byla jsem ohromena úlevou, že jsem prostě nemohl mluvit.
Uběhly 2 hodiny a já jsem se konečně uklidnila, teď jsem seděla v křesle a usrkávala horký šálek kávy. Policista, který mě zvedl a odnesl do křesla, ve kterém jsem byla schoulená, byl po mém boku a v ruce držel poznámkový blok a trpělivě čekal, až budu připravena promluvit "Ted' prosím madam, vše co potřebuji je tvé jméno"
Chvíli jsem zaváhal: "Taylor, Taylore." Nemohla jsem dokončit, co jsem chtěla říct, jak jsem chtěla, prostě jsem nemohla.
Muž si povzdechl a znovu zavřel poznámkový blok, což bylo znamením jeho selhání: "To je v pořádku, kdo ti to kdy udělal, toho dáme za mříže," řekl s vřelým úsměvem, než vstal ze svého sedadla a zamířil ke stolu. strčil si poznámkový blok do zadní kapsy.
Povzdechla jsem si, bože, v to doufám. Tiše jsem se posadila na židli, usrkávala ze svého šálku kávy, který byl nyní teplý, a sledovala, jak lidé přicházejí odcházejí. Byla jsem unavená, ale ne příliš unavená na to, abych spala. Čím později to bylo, tím rušnější místo bylo a tím víc jsem upadala do zapomnění, ale to mi nevadilo, raději jsem se nenechala otravovat všemi otázkami, které policie měla. Opřela jsem si hlavu o opěradlo křesla a sledovala, jak se žena začala prát, což způsobilo, že ji tři policisté stáhli dolů a vzali zpět, aby ji hodili do cely. Zírala jsem na podlahu a snažila se nikoho neprovokovat na místě, kde jsem byla šokována hlasem, který se mi rozléhal v hlavě "Ahoj zlato" Tvář mi zbělela, jen z jeho hlasu mi tuhla krev v žilách.
Váhavě jsem zvedla hlavu, bála jsem se, jestli si ho nepředstavuji. Jednou mé oči spočívaly mezi jeho vysokým širokým tělem a pak do jeho temných nekonečných očí jsem vyskočila na nohy a začala jsem kroutit hlavou "Ach ano" řekl Tom, když se ke mně začal pomalu přibližovat "Opravdu sis myslela, že bys mohla utéct? ode mě" řekl Tom a jeho zlý, chraplavý hlas se mi posmíval.
"Nemůžeš tu být!" Zašeptala jsem "Odtud mě nemůžeš vzít"
Tom byl teď dost blízko, aby slyšel můj šepot "Chceš se vsadit?" Tom mi zašeptal do ucha, hlavu skloněnou do křivky mého krku.
