2:55 ráno
Jsem naživu? Nebo zase sním? Je tma, to je dobré znamení, ne? Myslím, že obvykle, když se probudíš, je tma, protože máš zavřené oči, možná bych měla zkusit otevřít oči?
Světlo mi začalo procházet víčky; bylo to zatuchlé světlo; nažloutlé světlo, ze kterého jsem se cítila trochu nevolně a zároveň jako doma. Otevřela jsem oči a zírala na střechu, než jsem se podívala napravo. Jsem v Tomově pokoji, sama v Tomově pokoji. Posadila jsem se a protáhla se, bože, cítím se dobře. Popadla jsem přikrývku, která na mě ležela, a odhodila jsem ji, než jsem se postavila na nohy. Než jsem se znovu postavila na nohy, mírně jsem zakopla. Došla jsem ke dveřím, uvědomila jsem si, že jsem musela přežít, protijed musel fungovat. Byla jsem tak šťastná; radost, která ve mně propukla, byla ohromující, že jsem cítila, že musím křičet, abych to všechno dala ven. Doufám, že všichni nejsou příliš naštvaní, dobře, doufám, že jsou alespoň trochu, abych se mohla cítit trochu milována.
"Tak co bude k snídani?" Řekla jsem a natáhla ruce do vzduchu a čekala na reakci všech.
Všichni okamžitě vystřelili vzhůru, oči vytřeštěné a čelisti k podlaze "Ach můj bože!" řekla Ria, když se ke mně rozběhla a vrhla se mi do náruče.
"Ahoj" řekla jsem s úsměvem, než se všechny ostatní dívky nahrnuly do skupinového objetí.
"Byla jsi mrtvá!" řekl George, když ke mně přišel a šťouchl do mě.
"Hej! Nejsem mrtvá!" Řekla jsem a třela si kůži, do které mě George šťouchl u ramene.
"Ne Taylore, zemřela jsi přesně ve 2:35, zkontroloval jsem ti puls a všechno; určitě jsi byla mrtvá" řekl Bill, když šel ke mně.
"To musel být ten jed, to musí být, jak to funguje" řekla jsem s pokrčením ramenem "Nemůžu být duch" řekla jsem "George mě právě štípl"
Bill dostal šok do tváře, ale stále mě pevně objal. "Díky bohu, že jsi v pořádku" Řekl a jeho hlasem prosakovala bolest.
Způsob, jakým Bill tato slova pronesl, způsobil, že se mi sevřel žaludek a zůstala jsem stát v jeho náručí. "Kde je Tom?" Slova vycházela z mých úst automaticky.
Bill mě pustil a ustoupil, aby mohla mluvit, oči měl sklopené a jeho tvář byla smutná a traumatizovaná "Tom...Tom odešel" řekl Bill a zápasil s mluvením "Popadl klíče od auta a zbraň a odešel " řekl Bill a stále zíral do země.
"Myslel si, že jsi mrtvá, jen se utrhl, nebyl to Tom, kdo opustil tento dům, byl to vysoký Tom, tvoje smrt ho změnila, takhle jsem ho ještě neviděl, vyhrožoval, že nás všechny zabije, dokonce Když jsme se mu snažili zabránit v odchodu, namířil mi zbraň na hlavu a stiskl spoušť, zabil by mě, ale jeho zbraň byla prázdná, měl jsem štěstí."
"Ach můj bože" Hlas se mi zadrhl v krku.
"Zbláznil se!" řekla Lauren vedle George.
"Do prdele!" Bill na ni plivl: "Takhle o něm nemluv, nebo tě kurva zabiju!" křičel na ni Bill.
"Bille, prosím tě, kam šel?"
"Nevím, mluvil o tom, že to není fér a že když musíš zemřít ty, tak všichni ostatní. Ztratil to, může být kdekoli."
Zasténala jsem "Musí tam být někde, kam by šel"
Všichni mlčeli, neměli tušení, kam mohl jít.
"Bille, dej mi své klíče"
"Proč?" Řekl zmateně.
"Musím za ním" řekla jsem, naštvaná, že musím odpovídat na otázky, musela jsem ho jít najít.
