Překvapený 2 (sasunaru) [ROZEPSÁNO]

8. Probuzení

"Kyuubi mu obalil srdce chakrou, musíme s ním rychle na sál!"

'...co to je za hlasy...'

"Ztratil hodně krve!"

'...kdo to mluví...'

"Sasuke, musíš odejít... co ti je?"

'...co se děje?...'

"Shizune, postarej se o něj!"

"Sasuke, nezavírej oči!"

"Sasuke!"

Tma ustupovala.

Černovlasý mladík se zamračil a malátně otevřel unavené oči. Spatřil bílí, prázdný strop. 'Co se stalo?' pomyslel si a víčka mu zase spadla. Unaveně zívl a nakrčil obočí. Přejel si poměrně ztuhlou rukou hlavu, jelikož ho bolela, jako by ho někdo trefil kovovou tyčí. Znovu otevře oči a vydechne, 'Kde to jsem?' pomyslí si a natočí hlavu na stranu, na místo kde je víc světla. Spatřil poměrně velké okno, ale jediný co dokázal spatřit je modrá obloha. Aby mohl vidět víc, musel by se zvednout, ale cítil, že je jeho tělo teď velmi slabé, jako by tu proležel dlouhou dobu, i když je tu pravděpodobně přibližně jen jeden den. Byl v poměrně prázdné velké místnosti. Nebyl si jistý jestli je v nemocnici, jelikož okolo sebe neviděl žádné přístroje ani hadičky. Jen zatažený závěs vedle nočního stolku, na kterém byli ve váze poměrně čerstvé květiny. Odvrátil pohled od okna a upřel ho znovu na strop. Vyčerpaně si povzdechl. I když to tak moc nevypadá je pravděpodobně v nemocnici, kam ho Itachi po tom prapodivném rituálu vzal. Netěší se až se jeho brácha vrátí. Ano, určitě bude šťastný, že tu volovinu Sasuke přežil, ale to bylo asi naposledy co ho nechal bez dozoru. Teď na něj bude jistě dohlížet do jejich smrti. Na což se Sasuke rozhodně netěšil.

Sasuke si znovu povzdechne a rychle zamrká. Mrzí ho, že to nakonec nevyšlo. I když ta modrá záře... ne, musel mít pravděpodobně halucinace ze ztráty krve nebo něco takového. Těšil se, že se znovu uvidí s Narutem, že se mu omluví a bude s ním opět trávit čas. Mohli by si třeba zahrát basket nebo hrát videohry či cokoli jiného. Začali ho pálit oči a tak je opět zavřel a promnul je prstama. Z myšlenek na Naruta ho znovu rozbolela hlava a píchalo ho u srdce. Prudce máchl rukou a pěstí praštil do lůžka na kterém ležel. 

"Sakra!" zavrčel skrz zuby naštvaně.

"Hn..." zamručel někdo z druhé strany, kousek od Sasukeho. Sasuke se vylekal. Nevěděl, že pokoj s někým sdílí a očividně tu osobu právě probudil nebo si to aspoň myslel. Vyšvihl se proto do sedu tak rychle jak to jen jeho oslabené tělo dokázalo a podíval se po té osobě.

Srdce se mu snad na chvíli zastavilo. 

Několikrát zamrkal. Dech se mu zrychlil a konečky prstů se mu začaly třást. Byl v šoku. Nechtěl věřit tomu co právě vidí... kdo mu leží na peřině. Vůbec si toho nevšiml, že tam s ním někdo je a připadal si jak ve snu. "To není možný..." zašeptá si pro sebe a pomalu natáhne ruku ke spící osobě a konečky prstů se dotýká jemných zlatavých vlasů. Trhaně vydechl všechen vzduch co zadržoval a škubne prsty k sobě.  "Nemožné... to není pravda..." mumlá si pro sebe a stále neví jestli bdí nebo sní. Štípne se do tváře, ale obraz před ním zůstává. 

"Naruto?" řekne konečně hlasitějším hlasem, který je lehce ochraptělý a zatřese jeho ramenem. Blonďáček něco zamumlá ze spánku, malátně zamrká a opět usíná. 

"Naruto!" zopakuje Sasuke radostí a zatřese jím pořádně. 

"Co? Co je? Děje se něco, ttebayo? Proč mě budíš- ...Sasuke?!" Naruto se již plně probral a když mu došlo, která bije a zjišťuje kdo ho to sakra budí z jeho snění, rozlije se mu na tváři široký úsměv a bere Sasukeho do pevného objetí. "Ty ses konečně probudil, ttebayo!" zakřičí Sasukemu do ucha a pomalu mu brečí na rameni. Sasuke se šokem ani nehne. Pomalu zpracovává informace, že tohle není jeho představivost... teda aspoň doufá, že to není jen jeho fantazie. Koutkem oka vidí Narutovi zlaté vlasy a konečně zvedne ruce, aby mu objetí oplatil. Jednou rukou mu obejme záda a druhou zaboří do jeho vlasů. Pořád tomu nechce věřit. 'On vážně žije... já jsem to dokázal...' Štěstím toho všeho mu ukápne slza. 

Začal se smát jakou radost z toho měl. "Ty žiješ..." vydechne Narutovi do ucha. 

"No skoro jsem nežil, ttebayo." zasměje se nervózně a trochu se od Sasukeho vzdálí, aby se mu mohl svýma modrýma očima podívat do těch jeho onyxových. "Chyběls mi, Sasuke." vyhrkne a nakloní se k Sasukemu. Dá mu jemný a dlouhý polibek na rty. Sasuke chvíli neví co se děje a pomalu se dostává do šoku. 'Co to sakra dělá?' pomyslí si vyděšeně a konečně ho chytne za ramena a snaží se ho odstrčit. 

"P-počkej, Naruto... co to- AGHH!" nestihne dokončit větu a zařve bolestí. 

Vidí najednou jen černo a roztřesenýma rukama se chytne za hlavu. Pohltila ho strašná bolest. V uších mu pískalo a oči stiskl pevně k sobě. Neví co se děje, ale připadá mu, že mu hlava za chvíli praskne. Bolest se stupňovala. Nevěděl co má dělat. Chtěl řvát bolestí, ale připadalo mu, že to prostě nejde.

Nejednou to viděl. Jako bomba co před ním vybuchla se objevila ohromná hromada vzpomínek, které nebyly jeho... nebo ano? Viděl jich tisíce. Byl na nich on jako malý, několikrát tam byl i Naruto, Itachi a spoustu známých i neznámých lidí, jenže si nevybavoval, že by to kdy zažil. Bylo toho na něj strašně moc, přál si aby to už skončilo. Bylo to na něj moc rychlí. Vůbec to nestíhal. 

Tma. Konečně to skončilo. Nebo si to aspoň myslel.

~'Kdo jsi?'~ ozvalo se v Sasukeho hlavě jeho vlastním hlasem, ale on sám to nebyl. Naskočila mu z toho husí kůže. Jeho hlava ho přestala bolet a sluch spolu se zrakem se mu již navrátily. Malátně zamrkal a spatřil před sebou vyděšeného Naruta. 

"Co ti je, Sasuke? Jsi v pořádku?" optal se ho a chytil Sasukeho za ruce.