•Forever Together•

Kapitola II.

Furt tam stál. Opravdu tam někdo byl? Nebo ne? Ten ''blud'' na mě koukal upřeně svými zlatohnědými oči. Přiblížila jsem se k oknu blíž, abych se oujistila o ojeho existenci. Ano.. Byl to nějaký kluk. Furt mě lákalo se přibližovat, ale nešlo to. Předemnou byla malá skříňka. Nahnula jsem se blíž a položila ruku na okno, jako kdybych podvědomě čekala, že on jí tam dá taky, ale to neudělal. Zkoumala jsem ho svým pohledem, ale on se najednou rozeběhl a byl pryč. Během sekundy někdo zaklepal na dveře. Naposled jsem se koukla z okna a smířila se svou vysokou fantazií. Chtěla jsem se rozeběhnout ke dveřím, ale moje nohy byly stále stuhlé. Pomalu jsem se dobelhala ke vchodu a koukla se do kukátka. Stál tam on a asi čekal, že mu otevřu. Chvíli jsem stála opřená u dveří a slyšela jen svůj tlukot srdce. Zhluboka jsem se nadechla a s výdechem se zeptala "Kdo jsi?" a koukla jsem se z kukátka. Letmo se ušklíbl. "Jsem kdo ty určitě ne. Vím všechno, co se ti zrovna honí hlavou. Vím, kdo jsi, což ty říct nemůžeš. Vím o tobě všechno a ty o mě nic, nejsi SJ ani jistá mou existenzí."  prohrábl si své rozcuchané vlasy. Šáhla jsem na kliku a chtěla otevřít, ale byly zamknuté. Nepamatovala jsem si, že bych za sebou zamkla.. Víceméně- nedělám to nikdy.  Šla jsem nahoru pro klíče, díky bohu jsem se konečně mohla normálně pohybovat. Nemohla jsem je najít, tak jsem zase běžela zpátky a klíče našla v zámku u dveřích. Koukla jsem se z kukátka, ale ten neznámý kluk tam už nebyl. Nikde jsem ho neviděla. Ještě jsem se běžela podívat z okna, kde jsem ho předtím spatřila. Prostě byl pryč. Prázdniny plynuly pomalu, ale zároveň rychle. Všechno mi to přišlo jako sen. Dost podivný sen. V hlavě jsem stále měla onoho kluka, který vlastně ani neexistuje. Mám snad nedostatek kamarádů, že si můj mozek musí vytvářet nějaké random lidi? Nevím jestli by mi bylo příjemnější mít stres ze střední a nebo z toho, kdo to byl. Jeho rychlost a vzhled mě zaujaly nejvíce. Když jsem o něm přemýšlela cítila jsem se úzkostivě, ale zároveň dobře. Napadlo mě jestli nejsem náhodou zamilovaná, ale láska na první pohled a ještě s přudem? Fakt ne, díky. I když tuto bylo něco jako pohádka, nebo spíš psycho příběh o holce bez kamarádů? Posledních pár hodin prázdnin. Tento rok to bohužel vychází, že půjdeme do školy rovnou prvního září. Dnes už jsou to dva měsíce od té příhody s tím klukem, ale furt o tom přemýšlím. Je to nezbavitelný pocit. Furt se mi o něm zdá. Vidím ho před sebou. Je prostě všude. Všude kam se podívám. "Tik. Ťak." jediný zvuk, který šel slyšet. Celý dům už spal. Pomalu a mlčky jsem začala taky usínat. Ve snu jsem vyletěla. Probudila jsem se. Koukla se před sebe a tam stál. Zase tam byl. Zase jako každou noc před tím. Jenže tentokrát se ke mně přibližoval. Zírala jsem na něj a postupně začala couvat. Bylo to strašidelné. Upřeně na mě koukal. A pak zazvonil budík.