•Forever Together•

Kapitola VIII.

Probudila jsem se v nadšení, že dnes mě propustí domů. Ve dveřích jsem očekávala doktora Cullena. Odpočítávala jsem sekundy, už jsem v téhle bílé budově nechtěla být. Už nikdy. Byly to neuvěřitelně dlouhé sekundy. "Ťuk, ťuk." někdo řekl a vstoupil do místnosti. Byla to sestra a za ní vzápětí vešel doktor Cullen. Jeho kůže byla ještě bledší než Edwardovo. "Tak Kristen, už si můžeš sbalit své věci." řekla sestra s úsměvem. "Jess? Můžeš prosím odejít. Chci si tady se slečnou Swanovou promluvit." řekl Cullen a nuceně se usmál. Věta "Musíme si promluvit." nikdy nedopadá dobře. Mohla jsem čekat cokoliv, ale to co mi po chvíli řekl by mě nikdy nenapadlo. "Vím, že mého syna Edwarda máš ve svých snech.." začal "Ale nesmíš o tom nikomu říct." Tázavě jsem se na něj podívala. "Ano je to tak. Lidé by si o tobě mohli myslet, že jsi jasný blázen." Vím, že to nebyl ten důvod. Vím, že skrýval ještě další zásádní věci, které bych měla slyšet. Ale byli asi dost tajné na to aby mi to neřekl. "Tak Kristen. Můžeš si sbalit. Asi za hodinu si pro tebe přijede Rose." usmál se a odešel. Ještě chvíli jsem tupě zírala na dveře. Jako kdybych čekala, že přijde, ale tentokrát s Edwardem. Začala jsem si balit. Jelikož nikdo nevěděl jak tady dlouho budu, tak mi Rose nabalila moc věcí. Nechápu proč, stejně jsem tu byla jen v pyžamu a případně i v županu.

Když jsem byla převlíklá i sbalená, jen jsem seděla na posteli a koukala z okna. Zase jsem viděla Edwarda. Viděla jsem jak jde ke mně. Pomalinku, ale jistě. Jeho pohled svíral v sobě pohled zabijáka, ale zároveň pohled neškodného člověka prahnoucí po mé krvi. "Můj táta s tebou mluvil.. Být tebou asi ho poslechnu." Sedl si vedle mě. Do této chvíle jsem si myslela, že mám zase halucinace. Edward mě chytl za ruku. Cítila jsem jeho chladnou ruku na té mé. Natočil se ke mně blíž. Chytl mě ještě druhou rukou. Moje teplá ruka v jeho studeném sevření dvou dlaní. Chlad mi šel od rukou po lokte a pak zase ustal. Byl to divný pocit. Slyšela jsem jak mi buší srdce. Bušilo mi tak hlasitě. Edwardovi ani trošku ne. Nedýchal. V tom pustém tichu šel slyšet jen tlukot mého srdce a můj dech. Nic jinýho. Edward je jako mrtvý. Při této myšlence mi přeběhl mráz po zádech. Edwardův pohled zklesl. Už nebyl plný jistoty, už nebyl tak sebevědomý, už byl zklamaný, už den předtím jsem si všimla, že Edward působí na některé mé myšlenky, jako by je slyšel. Možná zrovna teď byla ta chvíli to ověřit. V duchu jasně a přesvědčivě jsem řekla "Nevím proč, ale Edwarda miluji." Bylo to tady. Čekala jsem na jeho reakci. Nic. Dlouhou dobu jen upřeně zíral před sebe, když najednou zvedl svůj obličej, natočil se zase ke mně a usmál se. Jeho úsměv mě donutil opětovat ten svůj. Chvíli jsem mu koukala do očí a on do mých. Jeho obličej se začal naklánět, byl blíž a blíž. Věděla jsem co přijde. Nechtěla jsem uhýbat, ale měla jsem strach. Strach a radost. Moje srdce se rozbušilo ještě víc než předtím. Jednou rukou mi odhrnul pramínek vlasů, který mi spadl do obličeje. Přiblížil se ještě blíž. Už jsem mohla jen počítat do deseti a očekávat kdy to přijde. Už. Polibek nebyl tak studený jako jeho kůže. Byl plný strachu a vášně,..zároveň utrpení. Přišlo mi jako by se na tu chvíli zastavil čas. Cítila jsem se jako v ráji. Edward najednou vyletěl. Praštil s sebou o zeď a vykřikl "Ne! Nesmím!" "Co se děje?" zeptala jsem se ho. Chvíli mlčel. "Fakt nemůžu. Nesmím." naštvaně jsem se ho zeptala "A dostanu vysvětlení?" "Nenávidím tě.. Nenávidím tě!" Když jsem to slyšela, hlasitě jsem polkla. "To zabolelo." řekla jsem se slzami ve tváři.