•Forever Together•

Kapitola X.

Sešla jsem dolů do obýváku kolem zrcadla, ve kterém jsem naposled viděla místo mého obrazu Edwarda. Tentokrát tam nebyl. Babička se zajímala o tu něco jako nehodu. Šla jsem do auta pro bezpečnostní kameru, kterou tam připevnila moje mamka. Vyšla jsem ze dveří. U auta zase stál Edward. Chtěla jsem mu něco říct, ale naschvál jsem ho ignorovala. Prošla jsem kolem něho do auta a vzala si tu kameru. Dveře jsem zabouchla a chtěla jsem jít zpátky do domu. Jenže Edward mě přitiskl k autu a zíral na mě. "Chceš mě zase políbit a pak řvát jak mě nenávidíš a pak odejít?!" vyjekla jsem na něho. Edward mě pustil a já mohla jít. Věděla jsem, že jenom to ho odradí. Když jsem šla po schodech a otočila se Edward tam furt stál. Koukla jsem se na něho. "Promiň Kristen.." dostal ze sebe. "Promiň?! Promiň si můžeš tak srčit do háje! Víš ono to zabolelo." Slzy se mi vrhly do očí. Dala jsem si ruku před pusu a utíkala do domu. Silně jsem bouchla dveřma. Koukla jsem se kukátkem ven, ale Edward tam už nestál. "Babi? Mám tu kameru! Ještě najdu záznam a pak ti to ukážu." S brekem jsem vyběhla do schodů. Zase jsem se koukla do zrcadla a snad doufala, že by tam zase mohl stát Edward. Stejně všichni víme, že to byla jen představa. Takovej výpludek mé fantazie. Vysunula jsem záznam z kamery a hledala ho. Celý jsem si to pustila ještě jednou. Všimla jsem si jedné věci, které jsem si předtím nevšimla. Všechno souviselo až na zastavení auta. Byl tam Edward. Edward tam vlítl a zastavil to auto. Na záznamu jsem si všimla, že tam ještě udělal obtisk. Nedalo mi to a vyběhla jsem ven. Obtisk tam byl. Byl tam jako na tom záznamu. Pro jistotu jsem na něj šáhla jestli to není jen halucinace. Nebyla. To že nás Edward zachránil mi vykouzlilo úsměv na tváři. Byla jsem štěstím bez sebe. Běžela jsem rychle zpátky do pokoje, čapla záznam a šla ho pustit babičce. Vešla jsem do obýváku, ale nebyla tam. "Mami? Kde je babička?" "Šla si lehnout.." Pokrčila jsem rameny a záznam dala zpátky do kamery. Díky tomu záznamu mi upadla trošku zlosti na Edwarda. Chtěla jsem Edwarda vidět a poděkovat mu. Poděkovat mu za to, že nás zachránil. Ale zabodnout mu kudlu do zad za to, jak se zachoval v nemocnici. Šla jsem si lehnout. Po dnešním adrealinovém dnu jsem byla unavená víc jak kdy předtím. V posteli jsem přemýšlela. Vzpomněla jsem si na první sen o Edwardovi. Byl divný, byl jiný a pak mi došlo to co bylo na něm to jiný a zároveň divný. Já z devítky vyšla už asi před třemi lety. Však teď už jsem ve čtvrťáku. Ale proč se mi o tom zdálo až teď a ne po základce? Snad opožděná reakce? Byla jsem docela zmatená. Nevěděla jsem co si mám o tom myslet. Najednou jsem si vzpomněla na tu čtyřku lidí ze školy. Jejich jména byla Jess, Katy, Mark a Daniel. Zvedla jsem se a šla hledat třídní fotku z minulého roku. Edward a jeho partička na fotce nebyli. To znamenalo jediné. Byli tam noví. To ne já. To oni. Už jsem si na všechno začala vzpomínat. Nic mi nedošlo. Až teď. Zase jsem si lehla. Nedokázala jsem pochopit, že tak důležitá informace mi unikla. "Jsem blbá nebo blbá?" položila jsem sama sobě otázku naštvaným tónem. Koukla jsem se na mobil abych se ujistila co je za datum. Bylo správné. Takže všechno sedělo až na Edwarda a menší ztrátu paměti. Musela jsem se na to vyspat. Usla jsem během chvilky a konečně bez přemýšlení.