•Forever Together•

Kapitola XV.

Chvíli jsme si ještě povídali a Edward mi objasnil všechno, co jsem chtěla vědět o upírech. Náš rozhovor přerušila textovka Ahoj Kristen, vím že je pozdě, ale stále na tebe myslím od chvíle co jsem tě viděl naposled- dneska ve škole. Zítra v deset večer přijď ke škole. Nebo si tě najdu sám. Musím si s tebou promluvit, je to důležité. Jestli to někomu řekneš, já to poznám a ty toho budeš navždycky litovat. Hrklo ve mně. Nevěděla jsem co mu mám odepsat. Nevěděla jsem jestli mám nebo nemám přijít. A ani jsem nevěděla jsetli budu moct jak přijít. "Kristen? Děje se něco? Jsi bledá skoro jako já." Edwardova věta mě donutila k úsměvu. "Ne, všechno je v pořádku. To byl jen operátor." Zalhala jsem. Edward se usmál místo odpovědi. Vím že mi nevěřil, ale co jsem měla dělat? Co kdyby se stalo něco Edwardovi jenom kvůli blbý SMS? To bych si to pak v životě neodpustila. Pokud mě pustí z nemocnice tak tam přijdu. Pokud ne, napíšu ti to. Odepsala jsem. Pravda je, že mě zajímalo co to bude za tak důležitou zprávu. Edward chtěl něco říct s ustrašeným výrazem na tváři, ale do pokoje vešla sestra. "Slečno, měla by jste si jít už lehnout a tady mladík by měl jít domů." "Dobře." odpověděla jsem s úsměvem. "Dejte mi ještě prosím chvilku." požádal Edward sestru. Sestra se usmála a šla čekat za dveře. "Kdyby se stalo cokkoliv, doufám že bys mi to řekla." upozornil a políbil mě. "Měl bych jít, jsi už asi unavená. Dobrou noc." a odešel. Nevím jestli bych Edwardovi měla říkat o té SMS, ale přece bych tím nic nezkazila ne? Přece jenom budu radši mlčet. Jen tak pro jistotu. Ještě dlouho jsem koukala do zdi a pak konečně usla.
Probudila jsem se. Začla jsem se dusit. Kolem mě byly plameny, které šlehaly kolem mé postele. Nevím kam mám utéct. Všude byl oheň. Sestoupila jsem z postele a pocítila žár u nohou. Postupovala jsem podle cestičky z uhlíků. Podlomily se mi nohy a spadla jsem na zem. Uhlíky se mi zabodaly do kolem a já cítila nehorázný teplo od nohou, ale nemohla jsem nic dělat. Někdo mě zezadu škrtil. Chtěla jsem křičet, křičet tak nahlas aby mě přiběhl někdo zachránit. Třeba Edward. Otočila jsem se abych viděla viníkovi do obličeje. Byl to cizinec v černé masce s širokým úsměvem. Bylo vidět, že si to užívá. Sebrala jsem poslední síly a zvedla se s tíhou v nohou. Oheň ustal a osoba v černém taky odešla. Všimla jsem si osoby pod postelí. Pomalu jsem se k ní plížila. U postele jsem si klekla na zem a čekala co se bude dít. Postel zmizla. Byla tam už jen postava a vedle ní nádoba s nějakým papírkem. Zvedla jsem ho a přečetla "Otevřeš-li, zjistíš-li!" Nepochopila jsem nápis, tak jsem otevřela nádobu. Z nádoby začly lítat další papírky a pak se tam ukázal obraz. Byly to mé vzpomínky od doby co znám Edwarda. Viděla jsem všechno co se mezitím událo. Bylo to celkem strašidelné, až mi z toho projel mráz po zádech. Rychle jsem se nadechla, jenom že všechny papírky nalétaly pusou do mého těla. Nemohla jsem už dýchat. Postava se na mě otočila. Pod očima měla žilky a z pusy ji kapala krev. Nemohla jsem si nevšimnout tesáků. "Upír?" pomyslela jsem si. Postava se usmála. Rychle se po mně vyplíže z pod postele a zakousla jsem do mě. Cítila jsem jak mi tesáky probodli kůži ze strany na krku. Cítila jsem jak mi krev neskutečně rychle ubývá a já ztrácím vědomí. Cítila jsem neúprosný chlad a jak mi jed vstupuje do těla. Viděla jsem matně, ale za to jsem cítila neuvěřitelnou bolest v mém těle. Začala jsem sebou cukat bolestí. Postava se zvedla, utřela pusu od krve a odešla. Po chvíli tam přiběhli sestry a já se probudila.
Rozhlédla jsem se kolem sebe, abych se ujistila co se stalo. Nepoznávala jsem tuto místnost. Šedě nepokrytá teď a poškozené dlaždičky na zemi. "Haló?" zeptala jsem se, ale nikdo mi neodpovídal. Šla jsem na druhou stranu místnosti a našla nějaký nápis na dveřích. Bylo to jiným jazykem, takže jsem nepoznala co to tam je. Ve dveřích bylo malé okénko s mřížkou. Stoupla jsem si na špičky a pokusila se vykouknout ven, tam ale byla jenom dlouhá, táhlá chodba s poblikajícím světlem. Ohmatala jsem všechny zdi jestli tam náhodou není někde tajný východ. Bohužel se moje očekávání stalo skutečností- nikde nic. Sesunula jsem se v jednom z rohů a slzy nechala téct po tváři. Nevěděla jsem co budu dělat. Nevěděla jsem nic, ani jsem u sebe nic neměla. Uslyšela jsem kroky jak jdou k mým dveřím. Rychle jsem šla zpátky do postele dělat, že spím. Někdo zasunul klíč do zámku a otevřel pomalu dveře, které strasně bily do uší svým skřípáním. Rychle za sebou zabouchl a pomalinku se ke mně plížil. Pohladil mě po vlasech. Cítila jsem chlad z jeho rukou a taky strašný zápach. Otočila jsem se na druhý bok a on přešel na druhou stranu postele. "Vím, že nespíš." řekl. Sedl si na postel, nadechl se a začal mluvit. "Kristen, vím co tě trápí, ale dokážu ti pomoct. Taky vím, že není zrovna zdvořilé někoho unést bez ohlášení, ale neměl jsem na výběr. Nic se ti nestane, to se nemusíš bát.. Ale musíš spolupracovat." Zvedla jsem a zeptala jsem se ho "Co po mě chcete? A kdo vlastně jste?" Otočil se na mě a prodával mě svým zlým a nemilosrdným pohledem. "Nechci po tobě nic, jen ti chci nabídnout jednu výhodnou nabídku. A kdo jsem? Hah.. Někdo jiný než jsi ty." a odmlčel se. Začal poslouchat zvláštní zvuky, které mě zaujaly. Jako kdyby někdo běžel přímo nad námi a snažil se vyběhat díru. Nad námi začalo být strašlivé teplo. Takové, že i můj pot začínal mít pot. Muž si svou masku musel sundat, aby otřel svůj pot. "Zvládneš běhat?" zeptal se mě. "A-ano." vykoktala jsem ze sebe. Chytl mě za ruku, odemkl dveře, které za sebou nechal volně otevřené a táhl mě dlouhou chodbou, kterou jsem viděla z okýnka s mřížkou. Začali jsme poklusávat a prudce zahli na konci chodby a nastoupili do výtahu. "Ví o mě." řekl mrzutě naštvaným hlasem.