•Forever Together•

Kapitola XIX.

Řítila jsem se dolů do oceánu. Neměla jsem nic v plánu dělat. Přestala jsem věřit v naději. Koukala jsem před sebe a odpočítávala sekundy do smrti. Auto spadlo do oceánu. Voda začala prosakovat do auta a stoupala pomalu od mých nohou. Padala jsem ke dnu a zalapala naposled po dechu. Byla jsem v uzavřeném autě, které padalo tak pomalu a já stejně s ním začala ztrácet vědomí. Nechtělo se mi otevřít dveře. Celkem jsem se těšila na svou smrt. „Kristen! Kristen! Vstávej! Je ti něco?" Někdo se mnou třásl a začal dávat umělé dýchání. „C-co to děláš?" probudila jsem se. Spatřila jsem ustrašenýho Edwarda nad sebou. „Tady máš suchý oblečení. Půjč si moje auto a jeď do školy. Někdy si ho vyzvednu." Odešel. Kráčel hluboko do lesa a pak se rozeběhl tou nebezpečně rychlou rychlostí. Já ho jen pozorovala jak utíká daleko ode mě. Vlezla jsem si do jeho auta a tam se převlíkla. Nastartovala jsem Edwardovo auto. Mohla jsem umřít. Edward mě zase zachránil, už po druhý. Měla jsem chuť na něj řvát, ale taky ho líbat radostí, že neztratil o mě zájem. Jela jsem starou rezervací do školy. Den probíhal v celku normálně, ale ničilo mě pomyšlení na Edwarda, jelikož mě ignoroval. Chtěla jsem za ním jít, ale cítila jsem se tak hloupě..

***

Vstala jsem a přistoupila k oknu. Edwardovo auto už nestálo zaparkované vedle mého. „Konečně si ho vyzvedl. Si dal teda na čas.." Bylo mi špatně. Byla jsem v depkách. Litovala jsem toho, že mě zachránil. Loudavě jsem se připravila do školy. „Sakra!" nešlo mi nastartovat auto, tak jsem se rozhodla jít pěšky. Nikdy jsem si nevšímala všeho, co se děje v rezervaci. Šla jsem podél silnice, abych se neztratila v hustém lese. Jaký to je když někdo umře? Bolí smrt? Proč se jí každý bojí? Jaký je smysl života? Má cenu žít? Otázky na které jsem si nedokázala odpovědět, běhaly po mé hlavě. Zastavila jsem se na místě, kde jsem málem okusila pocit smrti. Víceméně, upíři jsou vlastně mrtví. Poznají smrt a přitom žijí i nadále. Pomalu jsem se blížila k útesu, připravená skočit, jenže v tom mě zarazil studená ruka na mém krku. „Proč to chceš udělat?" Poznala jsem ten známý hlas a otočila se na osobu za mnou. „Zemřít kvůli lásce? To mi přijde jako dost dobrý způsob odchodu." Edward se uculil se stále kamenným výrazem na tváři. „Kvůli komu?" sarkasticky jsem se zasmála. „Jako kdybys to nevěděl." Ještě nějakou tu dobu jsem tam stáli mlčky vedle sebe zírajíc na východ slunce nad oceánem. „Proč si se na mě naštvala?" koutkem oka jsem se na něj podívala „To myslíš vážně?" Edward jen přikývl. „Proč by ne?" „Možná proto, že si se mnou zahráváš." Neodpověděl „Tak jinak.. Proč si zabil někoho zrovna předemnou." „Já?" Edward se na mě podíval se zdviženým obočím. „Neee. Ten za tebou.." odpověděla jsme mu sarkasticky. „Já nikoho neokusil od doby proměnění." „Takže mi chceš říct.. Že se mi to jen zdálo?" „Ale co?" Edward stále nechápal „Byla jsem dlouho pryč.. A.." nestihla jsem nic doříct, protože mi Edward skočil do řeči „Byla si u nás.. Chtěli jsme uspořádat tu oslavu, pak si omdlela a tak jsme tě odvezli do nemocnice." Takže to byl jako celý jen sen? Byla jsem zmatená. Nedokázala jsem pochopit to, co se zrovna teď děje. „P-promiň." Vykoktala jsem ze sebe a nechala slzu stéct po tváři. „To nic." Edward mě objal a políbil na čelo. V jeho sevření jsem se cítila konečně v bezpečí. Šli jsme společně do školy. Edward mi vysvětlil, proč jsem měla halucinace. Údajně mi dali prášek na zklidnění bolesti, který někdy vytvoří halucinace.