•Forever Together•

Kapitola VII.

Probudilo mě světlo do pokoje v nemocnici. Chvíli jsem se koukala z okna a přemýšlela o včerejší noci. To co mě sálo byl upír? Nebo má doktor Cullen pravdu, že je to jen halucinace? Nedokázala jsem si na nic odpovědět. V hlavě se mi honily otázky, jedna za druhou. Nikdy jsem si neuvědomila, nebo mě ani nenapadlo že by příběhy o upírech mohly být pravdivé. Nevím jak dlouho je to od doby toho snu, ale mě to přijde jako neuvěřitelně dlouhá doba. Nejsem si jistá jestli mě Edward Cullen upoutal svým vzhledem, tajemností nebo něčím jiným. Ale už teď vím, že ho nevěříčně miluju. Nejsem si jistá jestli je to láska nebo touha, ale něco z toho to bude. Bylo deset přyč a přišel doktor Cullen. "Tak Kristen. Když si spala udělali jsme ti testy a vypadá to, že zítra budeš moct jít už domů." Cullen se mile usmál. "Děkuju." řekla jsem tiše a doktor hned odešel. Už jsem si všimla že i on byl stejně bledý jako Edward. Oba dva mají zlatavě hnědé oči. Měla jsem strašně moc otázek, ani při matice jich tolik nemám a to je co říct. Cullenovi jsou pro mě nepochopitelní, ztrácím se v nich. Ležela jsem a koukala z okna. Zase jsem si vzpomněla na Edwarda a moje přemýšlení bylo jako v začarovaném řetězci. Někdo zaklepal na dveře. "Dále." a otevřel. "Ahooj Kristen!" řekli všichni hromadně. Byli to lidi ze školy, nějaká partička čtyř lidí, kterou jsem už asi někdy viděla. Zdáli se přátelští. "Co se ti stalo?" zeptala se jedna holka. Ani nedokážu pochopit, jak zjistili, že jsem v nemocnici. "Spadla jsem a ztratila mnoho krve a vědomí. Nic vážnýho." "Nic vážnýho? A kdy se vrátíš?" "Nejspíš zítra mě propustí." Dál mě zatěžovali jejich otázkami, nebylo mi zrovna nejlíp. Jediné co mě hřálo u srdce, bylo to, že mají o mě zájem. Když konečně odešli, zase jsem usla. Probudila jsem se na oběd. Nevypadalo to lákavě a taky to tak chutnalo. Snědla jsem to jen aby si mě tu nenechali náhodou dýl. Tady v tý bílý komoře nechci strávit další dny a noci. Už nikdy. Kéž by to šlo nikdy nezestárnout. Být nesmrtelná. A umřít jen když potřebuješ. Bylo by to super. Celý den jsem prospala. Zdálo se mi jen o Edwardovi Cullenovi. Mám ho v hlavě. Doufám že ne na furt. Probudila jsem se kolem půlnoci. Tma byla temná jako kdysi před tím. Tmavá osoba seděla naproti posteli. "Proč za mnou furt chodíš?" zeptala jsem se. "Mám špatný svědomí z toho co jsem ti udělal." odpověděl. "Jinak by si nepřišel?" "Upřímně? Ne.." "Proč?" koutkem úst se usmál. "Ty to furt nechápeš. Já jsem zrůda a nechci aby se ti něco stalo." "Jak můžeš vědět, že jsi zrůda?" "Kristen, zabíjím lidi. A ty jsi jedna z mála." Nic víc si nepamatuju. Usla jsem. Ale jediný co vím, že se mi zase zdálo o Edwardovi Cullenovi.