•Forever Together•

Kapitola XVI.

„Kdo o Vás ví?" zeptala jsem se neznámého, ale zároveň tolik povědomého chlapa. Bohužel mi neodpověděl a donutil mě se ho zeptat ještě něco. Došlo mi, že asi není vhodná chvíle se o tom bavit. Byla jsem na útěku s cizí osobou, která mě držela pevně za ruku a utíkala se mnou dlouhou a úzkou chodbou směrem k výtahu. Zmáčkl tlačítko a výtah se rozhýbal. Muž se opřel jednou rukou o výtah a vydechoval. Výtah se otevřel, otřel si pot ze svého čela a zatáhl mě dovnitř. Čekala jsem, že zmáčkne tlačítko s nějakým číslem, abychom mohli jet výtahovou šachtou do jinýho patra a utéct. Jenže on namačkal číselnou kombinaci sedmy čísel a třikrát zmáčkl zvonek. V tu chvíli se dveře od výtahu otevřely, ale na druhé straně. Před námi byla velká tmavá místnost. Muž vyšel ven a otočil se na mě. „Jdeš? Nebo tady chceš umřít?" Nechápavým výrazem jsem se na něj podívala a bez odpovědi šla za ním. Asi po deseti vteřinách výtah vybouchl. Koukala jsem se tím směrem strašně dlouho, jelikož jsem nedokázala pochopit co se to právě stalo. Osoba mě zase chytla za ruku a táhla až na konec místnosti. „Zůstaň tady!" přikázal mi výhružným hlasem. Kývla jsem hlavou na souhlas a pozorovala ho, jak pomalu odchází do té tmy. Otřásla jsem se zimou, až mi mráz přejel po zádech, a smotala si ruce kolem svého těla. Nevím jak dlouho jsem čekala, ale chtěla jsem domů. Osoba přišla a s jeho příchodem se rozsvítila všechna světla v místnosti. U dveří byl menší bar a nad ním se tyčil velký lustr ve tvaru velkého kosočtverce. Uprostřed místnosti byla velká disco koule a pod ní byl velký stůl z dubového dřeva. Na stole bylo pár kusů jídla a hlavně hodně červené tekutiny v průhledném ozdobném sudu. „Kde to jsem?" zeptala jsem se a čekala na odpověď se svraštělým čelem. Podal mi oblečení „Jdi se převléct." A ukázal směrem k záchodům na jedné straně místnosti. Vzala jsem oblečení a vešla na záchody. Smrdělo to tam močí a zvratky. Na stěnách byly vyrytá telefoní čísla chudinek, které chtěly někoho dostat do postele. Podívala jsem se na oblečení a nechápala jsem, kde je ten zbytek. Navlíkla jsem na sebe kraťasy, které byly velikostně skoro jako mé kalhotky a tričko, které zakrývalo jen mé poprsí. V těsných kozačkách s velkým podpatkem, se mi moc dobře nechodilo. Vlasy jsem si stočila do drdolu a použila make-up, který byl v ‚balíčku překvapení' . Podívala jsem se na sebe do zrcadla u umyvadel a viděla jsem v sobě couru. „Jsem jako jedna z těch, který mají své číslo na zdi." Pomyslela jsem si a upravila si rudou rtěnku na mé puse. Pootevřela jsem dveře a koukla se po velké, teď už tmavé, místnosti. Zavřela jsem za sebou a slyšela jen svůj tlukot srdce a klepání podpatků o zem. To vybavení, které jsem předtím viděla, bylo pryč. Sesunula jsem se na zem, zabořila hlavu do svého klína a čekala co bude dál. Uslyšela jsem cvaknutí dveří a osobu, která za sebou zavřela. Šla pomalinku stejně jako já. „Haló?" zeptal se jemný a k smrti ustrašený hlásek. „Kdo jsi?" zeptala jsem se a zvedla se ze země. „Nebo spíš kde to jsem.." opravila jsem se a pomalu vykročila za zvukem jejího dechu. „To bych taky ráda věděla." Odpověděla, teď už vzlykajícím hlasem. „Ne, ne.. Hlavně nebreč." Světlo se rozsvítila a já viděla ubohou bloncku ve stejném oblečení jako já, jak se krčí na jedné straně v místnosti a utápí se v slzách. Na velkých podpatcích jsem se za ní rozeběhla a začala uklidňovat. „To bude dobrý. Neboj." Holka se na mě jen podívala „Vypadáš jak holka od dálnice." Řekla trošku povýšeným hlasem. „Tak díky no.. Ale takhle normálně nevypadám." „To já taky ne." Řekla s lehkým úsměvem na tváři. „Fakt nevíš kde to jsme?" zeptala se mě a já jen pokrčila rameny na znamení, že nemám páru. „Tak to je škoda. Já totiž taky ne." Sedla jsem si vedle ní a opřela se o zeď. „Je mi zima." Postěžovala jsem si. „To mě taky.." řekla bloncka s rozmazanou řasenkou po obličeji. „Jak se jmenuješ?" „Nora. Ty?" „Kristen." „Pěkný jméno." Dodala jsem a mile se usmála na znamení milosti. Koukla jsem se na strop a přemýšlela o Edwardovi. Proč mě nehledá? Je snad tuto jeho práce? Nechala jsem svoje myšlenky volně plout a slzy volně stékat po tváři, která byla v tuto chvíli celá od make-upu.