•Forever Together•

Kapitola VI.

Na pokoji jsem byla sama, bylo tu takové ticho. Koukla jsem se směrem k otevřenému oknu a vybavil se mi zážitek s tmavou osobou, vždyť jsem ve třetím patře, tak jak mohl jen tak vyskočit a při tom se nezabít? Je snad nějaký superhrdina? Nebo jsem už snad měla ty halucinace jak říkal doktor Cullen? Byla jsem zmatená. Nevěděla jsem co si mám o tom myslet. Moje oči se začali zavírat. Najednou jsem začínala pociťovat únavu. Bolest ustávala a zůstala celkem jen na ráně. Ještě jsem se ani nekoukla co to je, nebo spíš jak vypadá. Jenže zrovna teď jsem neměla tolik síly se kouknout. Jediný co jsem dokázala bylo otočit se na bok. Spustil se mi hrozný kašel. Nedokázala jsem se při něm nadechovat. Chtěla jsem zmáčknout to tlačítko, ale bylo příliš daleko. Vrhla jsem se po skleničce s vodou na stole u postele. Začala jsem se víc dusit. Když jsem se snažila spolknout lok vody začalo to být ještě horší. Sklenici s vodou jsem upustila na zem, sklo se rozletělo všude do stran. Nezbývalo mi nic jinýho než jít na chodbu hledat pomoc. Zkusila jsem se postavit na nohy a zmáčknout tlačítko, jenže to zdřejmě nefungovalo. Nohy jsem spustila přímo do střepů, který se mi zaryly hluboko do chodidel. Povalila jsem se na zem. Zase jsem viděla tmu. Po střípcích jsem se pokoušela plazit a najít dveře. Podařilo se mi se nadechnout, konečně jsem v sobě měla kyslík. Neviděla jsem na pohyb. Plazila jsem se prostě dopředu před sebe. Už jsem cítila další dušení. Kašel se zhoršoval. Začala jsem zvracet krev, a už to bylo tady. Zase se tu objevila ta tmavá postava. Velkou rychlostí se přiblížila ke mně. Všude byla krev, ta osoba se ovládala a já nechápala proč, a pak mi to problesklo hlavou. Napadlo mě, že to je nesmysl. Ale je možný, že upíři opravdu existujou? Nebo je to snad nějaký psychopat, který tolik touží po mé krvy, že se musí tak ovládat? Už jsem cítila jak mě to saje. Už jsem si vzpomněla na to co se mi stalo ve škole. Zase stejný pocit. Bolest prošla celým tělem, do toho dušení. Nedokázala jsem dýchat, ztrácela jsem krev, všude jsem cítila bolest a ještě pomyšlení, že mě někdo vysává kvůli své chuti na krev, fuj. Osoba zmizela, bolest ale ne. Bylo to ještě horší. Už jsem jen z dálky zaslechla "Promiň mi to. Nedokážu se ovládnout." Někdo vlítl do dveří, byl to doktor Cullen. Už jsem jen cítila, že bolest odcházela. A s ní i moje vědomí. Zase jsem se objevila v posteli. Už ale byla temná noc. Na stolku ležel vzkaz. "Jsi po operaci. Cokoliv by se dělo, zmáčkni tlačítko na kraji postele. Doktor Cullen." Koukla jsem se ze zavřeného okna a vzpomněla jsem si na Edwarda v tom snu. Bylo to tu zase. Není minuta, bez který bych na něj nedokázala myslet. Je všude. V mých snech. V reálu. V halucinacích. Koukla jsem se před sebe. Stál tam. Chvíli čekal, že něco řeknu. Jenže já mlčela stejně jako on. Pomalu ke mně přistoupil. "To všechno ,co se stalo, byla jen hloupá halucinace, prostě si spadla do střepů, ztratila moc krve a uhodila se do hlavy, doufám, že to chápeš." přistoupil ještě blíž k mé posteli. Přečetl si vzkaz a obešel postel k oknu. Celou dobu mě upřeně pozoroval. Já jeho taky. Nemáme si co vyčítat. Ještě jednou mě projel pohledem a zase vyskočil z okna. Chvíli jsem přemýšlela. Došlo mi že vím to co bych vědět neměla. Ani Cullenovi to neví. Oči se mi zavírali. Všude kolem mě byla zase ta krásná a tak temná tma.