•Forever Together•

Kapitola XVII.

Nevím jak dlouho jsem strávila v tmavé místnosti, ale přišlo mi to jako nekonečně dlouhá doba. Možná pět? Šest? Nebo víc dnů? Ne. Fakt nevím. Nikdy jsem nevěřila těm filmům, kde někoho unesli. Během doby co jsem tu, v té depresivní místnosti, přibila další dívka- Verča. „Musíme začít něco dělat." Řekla Nora. „Ale co?" zeptala jsem se, jelikož Veronika se jen utápěla ve slaných slzách. „Jděte už do prdele!" vykřikla na nás se stále slzama na tváři. Já a Nora jsme se na ní nechápavě podívaly. „Neboj to bude dobrý." Řekla jsem. „Určitě nás už brzo najdou." Pokračovala Nora v utěšování. „Ne!" vykřikla a vzala si nůž od zbytku jídla. „Nemá to cenu. Stejně tu brzo umřeme." Pokračovala ve svém názoru. Je pravda, že se to tady už nedá vydržet, ale co chce udělat s tím nožem. Začala jsem se bát a cítila jsem jak mi se mi začíná scvrkávat žaludek strachem. Po celé místnosti se valí neúprostný pach potu, protože se tu nemáme nijak umýt a pravidelně se tu pouští topení na maximum. Věděla jsem, že všichni jsme tu jiný, ale máme společnou jednu věc. Všechny jsme zavřený v této místnosti, bez svých blízkých a bez okolního světa. Je celkem depresivní sedět tu a čekat na svůj osud, nebo spíš smrt. „Už to nevydržím!" zařvala a bodla si nůž do hrdla s širokým úsměvem na tváři. „Ona se zbláznila." Špitla Nora, já jen přikývla a sevřela svou ruku. Před námi se válela mrtvola. Chtěly jsme jít blíž, ale najednou se rozsvítilo světlo a na zdi se začal ukazovat nápis.. „Krev není všechno?" přečetla jsem nahlas. „Co to má být?" Klekla jsem si a projela si vlasy rukou. „Co budeme dělat?" zeptala jsem se Nory s nadějí, že má nějaký plán. „Já nevím..já.. nevím.." řekla tak tiše až mi přeběhl mráz po zádech. Zvedla jsem se a rukou pokynula Noře ať jde za mnou. „Kam jdeš?" „Něco mě napadlo." Šla jsem k záchodkům a snad i doufala, že tam bude malé okýnko. Řekla jsem to Noře a ona se hned rozeběhla a otevřela první dveře u záchodu. „Tady nic." Řekla a postoupila k druhým dveřím. Chytla kliku a snažila se otevřít dveře, jenže to nešlo. „Jsou zamknutý." Řekla jsem a čekala, že přejde k dalším dveřím, jenže ona se vzdálila a zírala na dveře. „Musí jít nějak otevřít." „Že by klíčem?" řekla jsem jemně se sarkasmem. „Fakt? Ne.." odpověděla mi a zahrála smích. „Já to zvládnu.." zamumlala si sama pro sebe a rozeběhla se proti dveřím. „Au!" vykřikla, když do nich narazila. „Jsi v pořádku?" „Co myslíš?.. Musim to zkusit ještě jednou." A znovu běžela proti starým, skoro zničeným dveřím. „Furt nic.." řekla jsem a šla je zkusit otevřít. „Však nejsou zamklý." Nora se na mě podívala nechápavým výrazem. „Cože? Ale vždyť.." Otevřela jsem je se zavřenýma očima a sevřenýma pěstma a v mysli doufala, že tam to okno bude. „Joo!" zakvílela Nora. „Co je?" zeptala jsem se a šla do další kabinky. „Je tu okno!" Najednou se ve mně zase něco probudilo. „Počkat není nějaký malý?" zarazila jsem se. Nora byla poměrně hubenější než já. Když jsem ji viděla po prvé, myslela jsem si, že trpí anorexií nebo bulimií. „Zkusim to." Řekla a vyhoupla se na starý a zapáchající záchod. „Když se odtud dostanu, zavolám ti pomoc, ok?" „Dobře." Cítila jsem naději, že se odtud dostaneme živí a- no vlastně jenom živí. Sesunula jsem se podél zdi na zem a nechala volně téct slzy po tváři. Pozorovala jsem jak je Nora už skoro celá venku. Venku na svobodě. „Okno." Řekla jsem si sama pro sebe a usmála se při vzpomínce na Edwarda. Sáhla jsem s nadějí do kapsy, že tam najdu svůj mobil, ale bohužel jsem ho nenašla a to mělo donutilo ještě k většímu pláči. V tuhle chvíli jsem byla totálně zoufalá a osamělá. Chtěla jsem být kdekoliv jinde, nebo aspoň být tady, ale s někým blízkým. Z mého utápění depresivních myšlenek, mě dostaly cizí kroky. Pomalinku jsem se zvedla a začala se přibližovat ke dveřím. Když jsem je pomalinku otvírala, uslyšela jsem výkřik a to mě donutilo stát na místě se zadrženým dechem. „Já vím, že tam jsi." Řekl povědomý hlas. Pokusila jsem se nadechnout a zase vydechnout. Žaludek se mi sevřel jako malinký oříšek a tlukot mého srdce musel jít slyšet, alespoň sto tisíc kilometrů daleko. Otevřela jsem pomalu vrzající dveře a nahlédla kouskem oka do tmavé místnosti. Nikoho jsem neviděla, tak jsem šla dál. „Haló?" zeptala jsem se, teď už klidným hlasem. Nikdo se mi neozýval, tak mě napadlo, že se mi to jen zdá, protože jsem tu sama. Zavřela jsem za sebou dveře a pokračovala v chůzi, jenže někdo mě chytl pod krkem a uslyšela jsem výkřik. Výkřik patřil Noře. „N-Nor-ro?!" pokusila jsem ze sebe vydat koktajícím chrapotem. Byla přivázaná u jedný tyče, který jsem si nikdy předtím nevšimla. „Ššš.." utišil mě hlas osoby, která svíjela můj krk ve studeném sevření. „Když budeš zticha.. Nic se ti nestane.." dořekl a mrskl nějaký předmět po Noře, aby utišil její naříkání. „Byla jsi tu jako první, že?" „A-ano.." „A kdo potom?" řekl tak tichým hlasem, až mi mráz přeběhl po zádech. Ukázala jsem směrem k Noře. „A pak?" „Verča." „A jaký je ten nápis na zdi?" Nechápala jsem co ten nápis má společného s námi. Krev není všechno. V tu chvíli mi ještě nic nedocházelo. „Krev není všechno." Přečetl a začal se vysoce a strašidelně smát. „Furt ti to nedochází? Ale no tak.. Zamysli se. Jsi přece moc chytré děvče." A rozesmál se ještě víc. „Krev. Není. Všechno." Řekl pomalu a na každý začáteční písmeno dal důraz. „A co má bejt?" vyjekla jsem na něho. Teprve až když jsem dořekla větu, došlo mi, oč tady jde. Krev-Kristen. Není-Nora. Všechno-Veronika. „Umřete tu všichni, ale v opačném pořadí. Hádej kdo je teď na řadě?" Můj zrak dopadl na Noru.