Don't wanna be without you

I.

16.00-Už se to nedá vydržet. Potřebuju Nialla... prosím... Měla bych se vám představit, ale zdá se mi až hrozné, že každá druhá knížka, kterou vezmete, začíná: ahoj, jmenuju se takhle a takhle, je mi tolik a tolik a jsem taková a taková. No, a kdyby vás to teda zajímalo, jmenuju se Zoe Novotná. Jsem z Česka. Mám těsně po devatenácti. A něco z mýho zkurvenýho života, kterej sakra vůbec nikoho nezajmá? Ve škole zase bylo peklo. Psali jsme několik testů a všechny jsem totálně pokazila... Ale já prostě nejsem schopná, abych se něco naučila. Nejsem schopná myslet na něco jiného, než na Nialla. Každou přestávku pouze popadnu sluchátka a pouštím si písničky. Doma taky nic jiného nedělám. Protože i kdybych chtěla, nedokážu to. V nocích nespím, jen pláču. Vůbec nejím, od té doby, co jsem se vrátila domů, jsem shodila osm kilo. Myslím, že brzy se psychicky složím. Všichni ví, že potřebuju Nialla, ale ani se mi nesnaží pomoct. Nemělo by to asi žádný výsledek, ale jsem jim prostě úplně ukradená...
23.30-Ležím v posteli, opět se sluchátky na uších a zírám na mojí a Niallovu fotku na mobilu. Můj Niall je teď bohužel v Londýně a proto nemůže být se mnou. Už asi půl roku jsem ho neviděla. Zítra mi končí škola, v říjnu bych nastoupila na vejšku. Teda v případě, že bych se tam dostala, což se nestalo kvůli mojí neschopností žít. Nemám tušení, co ještě na tomhle zkurveným větě dělám, nechci vědět, co bude dál... Náhle mi přijde sms. V případě, že se nějakej otrava bude ptát na nějakou blbost, budu dělat, že tu nejsem. Ale nebylo to tak. Srdce se mi rozbušilo, tlak se mi mnohonásobně zvýšil a mé tváře se rozpálily do ruda. Psal mi Niall. Sice jsme si psali skoro každý den, ale......
,, Prijel jsem si pro tebe cekam pred domem,'' stálo ve zprávě.
Jedním pohybem jsem se vyšvihla z postele, otevřela okno a vyklonila se z něj. A on tam doopravdy stál... Vyschlo mi v krku a nedokázala jsem nic říct. Strhla jsem z uší sluchátka, hodila je na postel a zamířila ke dveřím. Na schodech jsem málem udělala kotrmelec. Když jsem běžela kolem obýváku, na vtěřinu jsem se zastavila a zakřičela:
,, Mami, tati, je tu Niall!''
Domnívám se, že si v tu chvíli mysleli, že blouzním. Konečně jsem se dostala ke dveřím, a tak jsem je s trhnutím otevřela a jen v pyžamu vylítla ven na ulici. Doběhla jsem až k němu a padla mu do náruče.
,,Nialle!''šeptala jsem s brekem.
,, Neboj, Zo, už jsem tady. A nikdy tě už nenechám o samotě.''
Pak jsem si s ním propletla prsty a vešli jsme do domu. V předsíni stáli rodiče a já si uvědomila, že Nialla vlastně vůbec osobně neznají.
,, Mami, tati, to je Niall. Nialle, tohle jsou mí rodiče.''představovala jsem je. Trochu se seznámili, ale pak mamka řekla:
,, To, že přijel Niall, neznamená, že nepůjdeš spát. Nezapomeň, že je zítra poslední den školy. Dojdi si pro vysvědčení a pak si dělej co chceš, ale teď alou do postele.''
Nezbývalo nic jiného, než souhlasit, tak jsem to udělala a doprovodila Nialla k sobě do pokoje.
,, Možná se ti bude zdát trochu moc obyčejný, ale já prostě neměla na to abych pracovala,'' dodala jsem, když zíral na mé bílé holé zdi.
,, To jsi malovala ty?!'' zeptal se a ukazoval prstem na svůj portrét na zdi vedle postele.
,, Ano. Skoro vůbec jsem nespala, podařilo se mi usnout tak jednou za tři dny, shodou okolností vždycky ve škole. A minulej týden, když jsem jen tak ležela v posteli, byla jsem úplně na dně, víc než kdy jindy. A tak jsem se ve tři ráno zvedla z postele, popadla paletu, štetce a olejové barvy a zpaměti jsem začala malovat tvůj obličej.''
,, Ten portrét je úplně dokonalej, lásko. Ale teď už bychom měli jít oba spát. Je už pozdě a já jsem přes dvanáct hodin seděl v autě a jel si pro tebe.''
Když to dořekl, lehl si do postele, skopl boty a mě za ruku vtáhl pod peřinu. Usnula jsem v jeho teplém objetí. Poprvé za několik měsíců jsem se pořádně vyspala. Byla jsem maximálně spokojená.
Měla jsem všechno, co jsem potřebovala: Nialla.