Don't wanna be without you

IX.

Z toho, co se stalo potom, si pamatuji pouhé záblesky.
Nepříjemný pach krve.
Bolest vystřelující z pravého ramene.
Přibližující se houkání sirény.
,, Slečno, jste v pořádku?'' ptal se někdo. Nemohla jsem promluvit.
,, Pane, slyšíte mě?'' Nic.
,, Nedýchá! Pomožte mi s ním!''
Velké zářivky přímo nade mnou.
Několik známých hlasů, ale ten, který jsem chtěla slyšet nejvíce, mezi nimi nebyl.

,, Sakra, kde to jsem?!'' vykřikla jsem těsně po probuzení a napřímila se na posteli - tuhle postel jsem ale neznala ,, kde je Niall?''
Z chodby byly slyšet kroky sester, spěchajících doktorů a drncání pojízdných křesel. Natáhla jsem se a zmáčkla tlačítko na přivolání sestry. Po chvíli přišla.
,, Je všechno v pořádku? Není vám špatně, nebo se vám nemotá hlava?''
,, Kde je můj manžel?'' vyhrkla jsem ,, je v pořádku?''
,, Je mi to líto, ale bohužel o vašem manželi nic nevím.''
,, A mohla by jste to prosím zjistit?'' vyptávala jsem se dál.
,, Udělám, co bude v mých silách,'' odpověděla a odešla.
Za minutku se vrátila. Hned za ní šel nějaký mladý lékař.
,, Jak se cítíte? Nebolí vás něco?''
Zase ty samé otázky.
,, Prosím, kde je můj manžel?'' byla jsem už zoufalá.
,, Váš manžel utrpěl vážné zranění hlavy. Je v kómatu. Má dvě zlomená žebra a několik pohmožděnin.''
Slzy mi pomalu začaly stékat po obličeji. Nepřipouštěla jsem si, co právě řekl. Najednou se ve mně cosi zlomilo a vypukla jsem v hysterický pláč.
NEUMŘEL.
ALE ANI NENÍ NAŽIVU.
JE NA HRANĚ MEZI ŽIVOTEM A SMRTÍ.
Plakala jsem tam a ostatních si nevšímala. Uklidnila jsem se až po několika minutách.
,, Chci ho vidět. Chci k němu,'' řekla jsem zcela klidně.
,, Dobře, zítra budou návště-''
,, Chci ho vidět. Hned,'' nechtěla jsem se uklidnit, nebo se s nimi dohodnout. Nehodlala jsem ustoupit.
,, Jak chcete, ale zcela výjimečně tam budete moci mimo návštěvy.''
,, Děkuju.''
Vstala jsem a zamířila přímo ke dveřím. Sestra šla po mém boku a naváděla mne, kudy mám jít.
,, Tady to je,'' řekla a ukázala na dveře po naší pravici.
S obavami jsem otevřela dveře. Ležel tam tak nehybně. Jako andílek. Vždycky vypadal jako andílek, když spal. On teď ale nespal. Vrhla jsem se k lůžku a položila si hlavu na jeho hruď. Nepatrně se zdvihala. Další hysterický pláč. Nehodlala jsem se odtamtud hnout. Dala jsem mu pusu na nos. Přesně tak, jako vždycky on dává pusu na nos mně.

O dva měsíce později:
Domů mě poslali asi po týdnu. Ale já nechtěla pryč. Nechtěla jsem pryč z budovy, kde zrovna byl Niall.
Každý den byla jen opakující se rutina. Vstát brzo ráno v půl sedmé. Sejít dolů do kuchyně jako tělo bez duše a uvařit si kafe. Vypít kafe, osprchovat se, oblíknout, zavolat si taxíka a odjet do nemocnice. Sednout si k Niallovi na postel a vyprávět mu. Vyprávět úplně cokoliv, na co jsem si vzpomněla. Nepřestala jsem ani na minutku doufat, že se probudí. Věděla jsem, že to dokáže, věděla jsem, jak je silný.
Dneska ráno to bylo jako obvykle. Dopila jsem kafe a přistoupila ke dřezu, abych mohla umýt hrnek. Náhle se mi zhoupl žaludek a udělalo špatně. Jen tak tak jsem to stihla do koupelny. Vrátila jsem do záchodu to, co jsem snědla a vypila.
Nebylo to už poprvé v tomto měsíci, co jsem zvracela. Po chvilce mě napadlo, co by mohlo být příčinou, ale jistá jsem si nebyla. Nakonec jsem se rozhodla, že si to ověřím hned při první možnosti.
Dala jsem si ledovou sprchu a oblékla se. Vzala jsem mobil a vytočila poslední volané číslo. Taxík.
Jakmile auto zastavilo před nemocnicí, zaplatila jsem a vylétla ven. Zase se mi začalo delate špatně a potřebovala jsem na vzduch.
TAKHLE TO DÁL NEJDE.
Donutila jsem se nejít jako první za Niallem, ale místo toho jsem jsem zahnula ke gynekologickému oddělení. Byla jsem objednaná už předem, ale ještě jsem nebyla pevně rozhodnutá, zda tam doopravdy půjdu.
Sedla jsem si do čekárny před ordinaci s ultrazvukem. Otevřely se dveře a ozval se hlas sestry: ,, Tak pojďte dál, paní Horan.''
Začalo vyšetření ultrazvukem. Oči doktora pozorovali monitor. Najednou se jeho obličej rozzářil.
,, Gratuluju vám, paní Horan, jste těhotná.''
Zatočil se se mnou celý svět a málem jsem upadla. Doktor mě zachytil a usmál se.
,, Dávejte na sebe pozor.''
Posbírala jsem si věci, poděkovala, a rychle odešla. Zamířila jsem přímo na záchod.
ČEKÁM MALÉHO HORANA.
ČEKÁM NIALLOVO DÍTĚ, A ON TO NEVÍ.
NEMŮŽE TU BÝT SE MNOU A USMÍVAT SE.
NEMŮŽU ANI VIDĚT, JAK BY Z TOHO VŠEHO BYL ŠŤASTNÝ.
ON SI TO ALE ZASLOUŽÍ VĚDĚT.
A tak jsem hned běžela k Niallovi na pokoj a už mezi dveřmi jsem křičela: ,, Nialle, Nialle! Něco ti musím říct... čekáme malýho Horana!''
Při tom jsem se vrhla na jeho hruď a objala ho. Je první, kdo to ví.
Podle zvyku jsem se podívala na jeho oči. Čekala jsem, že spatřím jeho modré oči. Ale nic. Náhle se mi však zdálo, jako by se jeho oční víčka nepatrně pohly.

_____________
Myslím, že budu brečet :D ale neměla bych, protože je tu další díl mojí první ff.... děkuju moc za reads :) ráda bych, aby jste vyjádřili svůj názor v komentářích :) děkuji :*