Don't wanna be without you

XIV.

Zrovna bych chodila na Vysokou školu uměleckou, kdyby se v mém životě neobjevil Niall a neukradl mi srdce. Úspěšně a výborně, jako vždy, bych dokončila střední školu a pokračovala bych ve studiu výtvarných umění. Učila bych se o historii malířů. Po absolvování vysoké školy bych zahájila kariéru malířky.
Ale z jakého důvodu se v každé větě vyskytuje ,by'?
Protože Niall se doopravdy objevil v mém životě. A doopravdy ukradl mé srdce.
Ale ne, že bych si stěžovala. Není to dlouho, co jsem si uvědomila, že práce a kariéra není všechno, a že je škoda věnovat jim takovou část života. Ale když máme tak krátkou dobu pro žití na tomhle světě, raději jsem ho využila k tomu, abych si život udělala nejlepší, jaký jsem mohla.
Vykašlala jsem se na školu, kariéru, rozhodla jsem se žít. Nikdy jsem toho nelitovala, a snad nikdy ani nebudu. Vybrala jsem si tu neočekávanou možnost. Vybrala jsem si Nialla.
Vzbudil mě dětský pláč nedaleko mne. Zvedla jsem se z postele a můj pohled padl na krásné miminko v malé postýlce hned vedle mě. Tekly mi slzy, když jsem se dívala do Niallových očí, s pohledem upřeným do mé náruče s naším synem.
Skutečnost, že během dvou dnů života malého Horana se Niall ani neobjevil, mne silně znepokojovila, pokud se tomu vůbec dá říkat znepokojování. Nikdo mi o něm nic neřekl, jako kdyby neexistoval. Uklidňovala jsem se tím, že patrně došlo k nedorozumění.
Až pátý den jsem začínala mít strach. Po obědě jsem měla odejít domů, ale neměla jsem žádné peníze na taxíka. Bylo mi do breku.
NENÍ MOŽNÉ, ŽE BY ZAPOMNĚL.
ŽE BY ZAPOMNĚL NA SVOU MANŽELKU A DÍTĚ?
NE, TO PROSTĚ NENÍ MOŽNÉ.
TO SE NIALLOVI JAMESI HORANOVI NEPODOBÁ.
Ačkoliv bylo nepravděpodobné, že by Niall doopravdy zapomněl a věřit se mi tomu nechtělo, začínalo se to stávat skutečností. Ale bylo to tak moc nemožné, doslova nesmyslné...
,, Tak se oba i s Noelem mějte a šťastně se dostaňte domů,'' rozloučila se se mnou sestra a položila mi do náruče Noela.
Rozešla jsem se dlouhou chodbou. Nepřemýšlela jsem nad tím, co dělám, neměla jsem ani tušení, jak se dostanu domů. Bezmyšlenkovitě jsem pomalým krokem kráčela po chodbě zářící čistotou a zapáchající dezinfekcí. Kolem mne proudily desítky doktorů, sester a lidí, kteří přišli navštívit své příbuzné či známé. Můj manžel mezi nimi nebyl.
,, Zoe!''
Zdálo se mi to, nebo jsem slyšela za sebou něčí hlas, jak na mě volá?
,, Zoe!'' ozvalo se znova.
Prudce jsem se otočila a mezi lidmi jsem hledala toho, koho jsem si najít přála. Lidé proudili dál, jako by nikdo nevolal mé jméno. Uvažovala jsem, jestli se mi to jen nezdá.
A pak se najednou rozestoupil dav a vytvořil pomyslnou uličku. Na jejím konci stál on.
,, Zoe!'' vykřikl, když mě spatřil.
Pustila jsem tašku, kterou jsem držela v pravé ruce a s tlumeným bouchnutím dopadla na zem. Volnou rukou jsem si přikryla ústa. Niall se mi rozběhl vstříc, já jsem jen ohromeně stála a se slzami v očích ho pozorovala. Noela jsem pevněji přitiskla ke své hrudi. Okolní svět pro mě mžikem oka přestal existovat.
Po několika měsících jsem konečně ucítila silné paže, jak mě pevně tisknou. S obličejem přitisknutým k mému krku a zabořeným v mých vlasech mi přejížděl prsty po zádech.
,, Miluji tě,'' zašeptal medovým hlasem.
,, Miluji tě,'' opáčila jsem mezi tichými vzlyky.
Zajel prsty do mých vlasů a přitiskl své rty na mé. Zažívala jsem naprostou extázi, byla to nostalgie, chybělo mi to, tak moc mi chyběl pocit bezpečí v jeho náruči, to, jak vždy tisknul tvář k mému krku, ty všechny doteky holé kůže, polibky...
Odtrhli jsme se od sebe a naše pohledy se setkaly. Nejspíš nikdy nepochopím, jak jsem mohla vydržet bez možnosti vidět ty nebesky modré jiskřivé oči.
,, Máš stejné oči, jako náš syn,'' poznamenala jsem, když se mi Noel zavrtěl v náručí.
,, Bože,... tak my doopravdy máme syna?'' zeptal se s úsměvem a v jeho očích se zaleskly drobné slzy ,, já mám syna... mám syna s tou nejkrásnější ženou, kterou miluji.''
,, Jak jsi ho pojmenovala?'' řekl a pohladil ho po malé hlavičce.
,, Noel. Spojila jsem naše jména, a vzniklo tohle.''
,, Noel Horan. Krásné,'' zopakoval a znovu mě políbil ,, vrátíme se domů? Nemocnici nechci nějakou dobu vidět...''
Místo odpovědi jsem kývla. Popadl mou tašku a druhou ruku mi položil kolem pasu. V autě na zadním sedadle byla připevněná dětská autosedačka. S udiveným pohledem jsem se podívala na Nialla.
,, Koupil jsem nějaké věci... rodiče mi řekli, že jseš těhotná, že budu táta, a i o té nehodě. A doma mám pro tebe překvapení,'' řekl a spiklenecky se usmál.
Posadila jsem se dozadu k Noelovi a Nialla nechala vepředu.
,, Miláčku,... můžu se zeptat, proč jsi za mnou za celou dobu nepřišel?'' Napadlo mě během cesty ,, jak to, že až poslední den...'' nedokončila jsem větu.
,, Nikdo mi o tobě neřekl. Asi před týdnem mě pustili domů, ale říkali, že k tobě návštěvy nemohou. Byl jsem za tebou jen jednou, když jsem podplatil doktora lístkem na koncert, a to jen na několik minut. Nemám tušení, proč mě nemohli nějak upozornit, že moje žena rodí...Promiň, že jsem ti nikdy nevzal žádný z tvých telefonátů, ale jako na potvoru se mi rozbil mobil. Po tom týdnu, co jsem byl bez tebe, už se to nedalo vydržet, a tak jsem se rozhodl jet za tebou a jakýmkoliv způsobem se k tobě dostat, ale v nemocnici mi řekli, že tě před pár minutami propustili, takže jsem se rozhodl zkusit štěstí a pokusit se tě najít.''
Všechno mi zapadlo do sebe. Nechtěli ke mě Nialla pustit, a proto nebyl u mě, když jsem se probrala. Měl rozbitý mobil, a proto jsem se mu nemohla dovolat jak já, tak nikdo z nemocnice.
Zastavili jsme a když jsem pohlédla ven z okna, spatřila jsem náš dům.
,, Jsme doma, lásko,'' řekl Niall, když jsme vystoupili z auta a stoupli si před něj, abychom se objali ,, konečně doma, společně a zdraví, s malým přírůstkem do rodiny.''
Odemkl dveře a po několika dnech jsem se konečně ocitla na známém místě. Z kuchyně se linula příjemná vůně.
,, Tys vařil?'' zeptala jsem se s úsměvem a už jsem měla namířeno za vůní.
,, Jo, přece jsem nemohl umřít hlady. Ale teď je čas na to překvapení, zlato,'' dořekl, mou tašku nechal ležet na zemi a i s Noelem mě za ruku táhnul nahoru po schodech. Zastavil mě před pokojem pro hosty a zašeptal: ,, zavři prosím oči.'' Uposlechla jsem a slyšela, jak mírně vrzly dveře, když je otevřel.
Celý pokoj byl předělaný. Zdi byly natřené světle modrou barvou, na stropě zářily žluté hvězdy a srpeček měsíce. Uprostřed místnosti byla postavená bílá dětská postýlka, nad kterou ze stropu visela záclonka.
Přitiskla jsem se k Niallovi s po tváři mi stekla slza.
,, To je nádherný, Nialle.''
Sklonil se a políbil mě na rty.
,, Druhá postýlka je ještě v ložnici, v garáži je kočárek, v koupelně je vana a pár šampónů,'' dodal.
,,Ale... jak to, že jsi to všechno koupil? Jak jsi věděl, co bude třeba?'' trochu mě to udivilo, ale zase jsem byla ráda, že jsme to měli už připravené.
,, Poradil mi brácha, protože jsem neměl ani tušení, co potřebujeme. Jo, a rodiče ještě koupili nějaké oblečení pro Noela.''
Pevně jsem ho objala a štěněčím pohledem jsem si vyprosila další polibek.
,, Můžu si, prosím, Noela pochovat?'' zeptal se nedočkavě.
,, Samozřejmě,'' odpověděla jsem a položila jsem mu ho do náruče.
,, Takhle, musíš mu podložit hlavičku,'' dodala jsem a přesunula jeho ruku na správné místo.
Stejně rychle, jako jsem téměř o všechno přišla, jsem to znova získala zpátky. Nejdřív jsem neměla nic, až najednou do mého života vstoupil Niall a zamilovali jsme se do sebe. Potom jsem půl roku musela vydržet bez něj, ale zvládla jsem to. Vrátil se pro mne, a za pár měsíců jsme už měli svatbu. Pak mi ale osud nadělil další zkoušku, a já musela bez Nialla vydržet těhotná, s prstenem na ruce, výčitkami svědomí a strachem. I to jsme ale společně překonali a osud konečně uznal, že nedokážeme být bez sebe, přesně, jak mi Niall řekl, když jsem se vracela do Česka: don't wanna be without you. A my jsme doopravdy nechtěli být bez toho druhého.
Teď už jsem ale měla všechno, co jsem potřebovala: Nialla, a to i s malým bonusem jménem Noel.
____________________
Okej, řekne mi někdo, co jsem to tu zase vymyslela? :D
Aby bylo jasno, tohle je myšlené jako poslední kapitola... asi budu brečet, protože to byla moje historicky první fanfiction... doufám, že se vám to líbilo, ale protože jsem nenažraná, pokud mi dá alespoň někdo hvězdičku, napíšu ještě epilog ;)
Btw. málem jsem se doopravdy rozbrečela, když jsem to dneska psala :'(
Takže, fakt doufám, že se vám můj výtvor líbil, a děkuju za psychickou podporu,
Miluju vás, sis :*
(Právě jste přečetli 1454 slov :D)