Don't wanna be without you

XIII.

Pohled Nialla:
Neuvěřitelně dlouho jsem měl pocit, který ani nedokážu popsat. Připadal jsem si, jako bych padal, jako by mě pohlcovala temnota, která jako by si nevšímala, že snažím zvednout. Připadal jsem si, jako bych ztratil část sebe a nedokázal ji znovu naleznout. Každý den jsem jí ale byl blízko. Dennodenně jsem slýchával Zoin hlas, ale nepodařilo se mi donutit své tělo, aby se pohlo, přimět mozek, aby vyslal příkaz do konečků nervů.
Jen jsem ji slyšel, jak mi vypráví různé věci, i když na většinu z nich si teď nemohu vzpomenout, ale nedokázal jsem hlavně pochopit to, ČÍM ji slyším.
Vůbec jsem totiž necítil své tělo - nepřipadal jsem si, jako hmotná osoba.
Takto jsem se cítil sice jen několik měsíců (jak jsem se později dozvěděl), ale zdálo se mi to jako věčnost.
Najednou jsem si uvědomil, že začínám mít cit v konečcích prstů, i když ne takový, abych jimi mohl pohnout. Procitnutí postupně pokračovalo dál, že jsem už skoro cítil celé paže a spodní část těla. Ale stále jsem se nemohl pohnout.
A pak jsem náhle ucítil jemný tlak na mé dlani, něco jako bouchnutí, či kopnutí. Neměl jsem tušení, co to mohlo být, ale najednou jsem měl pocit, jako by mi to bouchnutí vkoplo nový život.
Cítil jsem, jak mi tělem proudí krev, slyšel jsem, jak mi bije srdce, pociťoval jsem, jak se mi v hrudi napínají plíce. Podařilo se mi přimět oči, aby se otevřely...
A ona... ona stála vedle mě, tisknouce si mou dlaň na své břicho. Párkrát jsem zamrkal, oslněn denním světlem, které jsem tak dlouho neviděl, a taky protože jsem nevěřil vlastním očím. Zíral jsem na její velké břicho. Jak je vlastně možné, že je těhotná? Nejdřív mě napadlo, že si třeba našla někoho jiného za čas, kdy jsem byl mimo. Kdybych věděl, jak dlouho jsem ,,spal'', dokázal bych si to docela dobře spočítat. Ale poslední, na co jsem si vzpomínal, byla Zoe v bílém.
Z mých myšlenek mě ale vytrhla potřeba vidět svou manželku. V očích se jí zračil strach s obavy. Najednou se jí podlomila kolena a svezla se k zemi.
,, Zoe!'' zařval jsem. Nehybně ležela na zemi se zavřenýma očima.
Pohotově jsem vyhledal tlačítko na přivolání sestry a stiskl. Asi tak po půl minutě se prudce otevřely dveře a zaslechl jsem sestru, jak říká: ,,Pane Horane, už jste se pro-'' zasekla se v půli slova, když její pohled dopadl na Zoe. Rychle k ní přiskočila a začala kontrolovat její puls. Když ho ucítila, viditelně si oddechla. Zvedla se a do chodby na někoho zavolala. Přišli dva doktoři s pojízdným lůžkem. Bez dechu jsem jen seděl a všechno zmateně pozoroval. Do očí se mi hrnuly slzy.
,, Je v pořádku?!'' dostal jsem ze sebe nakonec, když se doktorům podařilo dostat ji na lůžko.
,, To nemůžeme podtvrdit.''
,, Kam ji vezete?'' vyhrkl jsem, když byli mezi dveřmi.
,, Na gynekologické oddělení,'' odvětil a i s mou ženou zmizel na chodbu.
Chtěl jsem se vztekat a jít za nimi, ale cítil jsem, že bych se nedokázal udržet na nohou.
Byl jsem naštvaný, že nemůžu nic udělat, a když ke mě přišel nějaký doktor nebo sestra, aby mě zkontrolovali, snažil jsem se vylámat z nich něco, ale marně. Ptal jsem se, jestli za ní budu moct jít, ale oni na to, že k ní návštěvy nemohou.
Ten den jsem usnul jen kvůli vyčerpání, ale spíš psychickému, než fyzickému. Polštář byl zmáčený mými slzami a pomačkaný, jak jsem ho žmoulal v dlaních.
Dny ubíhaly, Zoe stále ležela bez hnutí, já jsem k ní stále nemohl a nemocničnímu personálu to stále bylo jedno.
Nakonec se mi ale podařilo podplatit jednoho doktora lístkem na náš koncert pro jeho dceru.
Zoe ležela na posteli a nepatrně se jí zvedal hrudník. Ruce měla položené na svém bříšku, kde ukrývala našeho Horana (když za mnou byli rodiče, podtvrdili mi, že je to doopravdy moje dítě). Došlo mi, že vlastně jakmile já jsem se vzbudil z kómatu, Zoe upadla do dalšího. Je to paradox. Neměli jsme ani jeden jediný celý den našeho manželství, který by byl prosluněn štěstím.
Brzy jsem se ale musel vrátit na pokoj a opustit Zoe. S těžkým srdcem jsem to udělal, protože jsem slíbil, že nebudu dělat potíže.

A teď zpátky k Zoe...
Čekala jsem, že se probudím v naší posteli, nebo případně na gauči, ale pletla jsem se. Přístroje okolo mě pípaly, cvakaly a chrastily. Ačkoliv byla venku tma, zářivky nade mnou bzučely a vydávaly ostré světlo, které dopadalo do nemocničního pokoje. Nejdřív jsem si myslela, že jsem zase usnula u Nialla, ale zaprvé, tenhle pokoj byl jiný, a zadruhé, já byla ten, kdo ležel na posteli.
Pohledem jsem sklouzla na mé bříško a najednou jsem si vzpomněla-NIALL JE VZHŮRU!
MUSÍM HO VIDĚT...
V tom se otevřely dveře a vešla překvapená sestra.
,, Je můj manžel v pořádku?'' vyhrkla jsem na ni.
,, Ano, ano, je v pořádku.''
,, Musím ho vidět.''
,, Je mi líto, ale to nepůjde. Nesmíte se namáhat.''
,, Ale-''
,, Žádné ale, doktor to tak řekl, a proto to musíme dodržet. Je mi to líto.''
Pak odešla a já jsem začala spřádat plán, jak se k Niallovi dostat. Musím ho totiž vidět za každou cenu.
Najednou jsem ale pocítila silné křeče v břiše. Vždycky přestaly a pak se po nějaké době zase vrátily. Ta doba mezi se pomalu zkracovala. Snažila jsem se dosáhnout na tlačítko přivolávací sestru, ale bylo moc daleko. Nakonec se mi ho podařilo chytit třesoucí se rukou a stisknout. Přiběhla sestra a zeptala se: ,,Co se děje?''
,, Myslím, že budu rodit,'' zašeptala jsem a kroutila se v křečích.
,, Dobře, hlavně zhluboka dýchejte. Odvezeme vás na sál.''
Přiběhla druhá sestra a společně s první uvedla mou postel do pohybu. Po chvíli jsem se ocitla na vykachličkovaném sále.
,, Prosím, přiveďte mého manžela,'' prosila jsem šeptem každého člověka, co přišel a zase odešel.
Potom přišel doktor a se slovy: ,, Tak na to půjdeme, ničeho se nebojte, předčasný porod je v téhle době normální věc.'' se posadil k mým nohám.
Dával mi pokyny a já je plnila. Po tvářích mi tekly potoky slz, částečně od bolesti, ale hlavně proto, že tu Niall není, a pravděpodobně ani nic neví.
Po pár minutách mé snahy se po porodnici rozlehl dětský pláč.
,, Je to chlapeček!'' řekl doktor s úsměvem ,, Jak se bude jmenovat?''
,, Noel, Noel Horan,'' odpověděla jsem hrdě. Potom mě opláchli, stejně tak i Noela, kterého odnesli a mě odvezli zpátky na pokoj. Brzy jsem usnula.

___________________
Omlouvám se za menší zdržení, ale jsme teď na dovče, tak nějak nestíhám :D
Jinak bych vás chtěla poprosit, jestli byste se nemohli podívat na mou druhou tvorbu (pokud jste ji ještě neviděli), kterou jsem pojmenovala 1D tales... je tam zatím jen jedna, ale tak v sobotu či v neděli tam bude další...
Miluju vás, sis, ať se líbí :*