Don't wanna be without you

VI.

Do postele jsme si šli lehnout asi v deset hodin večer. Do té doby jsme jen leželi venku na zahradě, neboť byla teplá letní noc, a pozorovali hvězdy. Odešli jsme, až když se mi začala zavírat víčka a málem jsem usnula venku na trávě. I přes Niallovy nabídky, že mě klidně odnese ve vlastní náruči, jsem se donutila zvednout, dojít do domu a vylézt schody. Pak už jsem jen vysílením padla do postele. Niall si stáhl džíny a odhodil triko. Pak skočil vedle mě.
,, To budeš spát v tomhle?'' zeptal se a koukal na mé oblečení.
A tak jsem si rozepla džíny, sundala je, stejne tak i halenku a obě jsem hodila na hromadu vedle postele.
,, To je lepší,'' zašeptal Niall a přitiskl se na mne svým skoro nahým tělem.
Krásně hřál. Oba jsme se zachumlali pod peřinu a usnuli v objetí. Nedokázala jsem pochopit, jak mohl usnout tak brzy.
Každopádně, když jsem se ráno probudila, zjistila jsem několik věcí. 1) Niall spí opravdu dlouho, 2) nedokázala jsem zjistit, kolik je hodin, a to 3) z toho důvodu, že jsem si včera večer zapomněla vyndat kontaktní čočky, takže jsem teď viděla neuvěřitelně rozostřeně.
,, Sakra,'' bědovala jsem ,, můžu se na to vykašlat!''
Bohužel jsem nadávala poněkud nahlas, a vzbudila jsem toho sexy kluka spícího vedle mě.
Protřel si oči a pohlédl na mě.
,, Dobré ráno, lásko,'' pozdravil.
,, Dobré,'' odpověděla jsem a stále se na něj nepodívala.
,, Stalo se něco?'' zeptal se a jediným pohybem ruky otočil můj obličej ke svému, aby mě donutil podívat se na něj.
,, Ty jsi plakala?'' pokračoval vyděšeným hlasem, když pohlédl do mých rudých očí.
,, Ne, jen jsem si včera nevyndala čočky,... nejhorší na tom je, že bych si je teď neměla brát, ale měla bych si vzít brýle,'' vyvrátila jsem jeho obavu a povzdychla si.
,, To nevadí. Ještě jsem tě s brýlemi neviděl, tohle bude premiéra.''
Neviděl a ani vidět nechceš, pomyslela jsem si. Donutila jsem se zvednout, vyndat si čočky a nasadit si brýle. Se smutným pohledem jsem se otočila na Nialla.
,, Sluší ti to, miláčku, klidně bys je mohla nosit častěji,'' snažil se mi zvednout náladu a usmál se na mne.
Když jsem však ten úsměv spatřila... uvědomila jsem si, jak moc mi chyběl. Šest měsíců je přece jenom dlouhá doba. Uvědomila jsem si, jak dlouho jsem byla bez něj, a že ani nechápu, jak jsem to mohla přežít. Něco se ve mně zlomilo a já jsem se s brekem vrhla na jeho hruď. Všimla jsem si jeho překvapeného výrazu.
,, Miluju tě,'' zašeptala jsem, když ho mé ruce mačkaly okolo krku. Věděla jsem, že tato dvě slova slyšel každý z nás od toho druhého už tolikrát, že mi to připadalo jako to největší klišé. Ale neznala jsem jiný slovní termín, jak to vyjádřit. Ale znala jsem i neslovní způsob. Způsob, který je lepší než slova. Better than words. S myšlenkou na tato slova jsem ho políbila.
,, Taky tě miluju,'' odpověděl poté, co se ode mne odtrhl.
,, Všechno,'' dořekl s úsměvem.
,, Všechno,'' opáčila jsem a taky se nad tím pousmála.
,, Myslím, že bychom mohli jít na snídani,'' poznamenala jsem, vytáhla Nialla za ruku z postele a zamířila za zády s ním rovnou do kuchyně.
Niall hned přistoupil k lednici a začal vyndavat různé věci. Já jsem se jen zakousla do zeleného jablka.
,, Miláčku, to nemyslíš vážně!'' začal na mne křičet ,, podívej se, jak jsi hubená! Měla bys to znovu nabrat zpátky, jinak budeš nemocná... dej si něco pořádného.''
,, A to se mám cpát od rána do večera jako ty? Promiň, Nialle, ale já se svou výškou nemůžu vážit sto kilo.''
,, Bože, co jsem zase řek'? To na mě hned musíš řvát? Mě se jen nelíbí-''
,, Tobě se furt něco nelíbí, co?'' popadl mě hrozný vztek.
Takový vztek, že jsem s bouchnutím odložila jablko a naštvaně odešla pryč. Vztekle jsem práskla dveřmi od ložnice. Sesunula jsem se po dveřích k zemi. Spustil se mi tichý pláč.
BOŽE, CO MĚ TO POPADLO?
VŽDYŤ NIALL SKORO NIC NEŘEKL.
NEMĚLA JSEM NA NĚJ ŘVÁT.
ON SI TO NEZASLOUŽÍ.
PŮL ROKU ČEKÁM, A KDYŽ SE MI SPLNÍ MŮJ SEN, AKORÁT TO KAZÍM.
NEZASLOUŽÍM SI KLUKA, JAKO JE NIALL.
A NEZASLOUŽÍM SI ANI ŽÁDNÉHO JINÉHO.
ALE JAK SE MU TEĎ OMLUVÍM?
Na chodbě jsem uslyšela kroky. Na chvíli se zastavily přede dveřmi, ale pak jsem párkrát vzlykla a zase se oddálily. Po minutce jsem je zaslechla znova.
Zaslechla jsem šustot papíru po hladké desce. Pohlédla jsem vedle sebe na zem a opravdu - byl tam malý složený kousek papíru podsunutý pod dveřmi. Vzala jsem ho do ruky a rozložila. Nad textem jsem se musela usmát.
Promiň, že jsem na tebe tak vyjel. Jen jsem se chtěl rozdělit o svou snídani. Nechci, aby jsi byla nemocná. Nechci o tebe přijít.
Niall
Vzala jsem tužku a napsala odpověď.
Ne, to ty mi promiň. Nevím, co to do mě vjelo. Slibuju, že budu poslušná a budu jíst stejně velké porce, jako ty.
Zoe
Podsunula jsem papírek zpátky k Niallovi. Miluju ho. Uslyšela jsem, jak se zasmál, když si přečetl mou odpověď. Pomalu jsem se zvedla. Ruku jsem položila na kliku. Ještě na chvilku jsem zaváhala, zda mám otevřít, nebo ne. Nakonec jsem to přece jen udělala.
Niall seděl opřený vedle dveří. Přiklekla jsem vedle něj.
,, Promiň mi to, nechci se s tebou hádat,'' omlouvala jsem se.
,, V pořádku, lásko. Já taky nechci žádný hádky...''
Sedla jsem si vedle něj a položila si hlavu na jeho rameno. Zavřela jsem oči a společně s Niallem básnila o naší budoucnosti.
O tom, jak budou vypadat naše děti, které se nebudou moci dočkat strejdy Louise, Liama, Harryho a Zayna.
Ten den, když jsem usínala v Niallově náruči, se mi dokonce o tomhle všem zdálo.
A to jsem ještě neměla tušení, co bude následovat.
_________________
Tentokrát díl s trochu nejasným koncem, ale to proto, že už mám promyšlený konec :)