Don't wanna be without you

XII.

,, Zlato, a doopravdy nechceš přijet domů ani na Vánoce?''
,, Promiň, mami, ale fakt ne. Chci být sama a nechci tu Nialla nechat. A navíc... můj domov je teď tady.''
,, No tak dobře, Zou. Ale ještě ti na Vánoce zavolám, jo?''
,, Ano, mami. Tak pa, já už musím.''
,, Pa.... jo a, zlato?''
,, Ano?''
,, Máme tě oba s tátou moc rádi.''
,, Já vás taky, tak ahoj.''
,, Ahoj a drž se.''
Sice jsem se mohla vrátit do Česka alespoň na Vánoce a po dlouhé době zase vidět rodiče a zbytek rodiny, ale nechtěla jsem. Nechtěla jsem opustit Nialla. Nechtěla jsem, protože bych musela cestovat trajektem, protože kvůli těhotenství nemůžu do letadla. Nechtěla jsem se tam vrátit, protože kdybych se najednou ocitla ve městě, kde se mluví jen česky, připadala bych si jako ve zlém snu. Ve zlém snu, kde neexistuje můj Niall Horan. Zkrátka jsem to nemohla udělat. Tak moc jsem si oblíbila Anglii, že jsem nechtěla pryč.
Každopádně termín porodu se nezadržitelně blížil. Byla jsem v sedmém měsíci těhotenství a začala jsem pomýšlet nad tím, co by se stalo, kdyby se Niall probudil až po porodu. A hůř, třeba několik měsíců potom...
Naše děťátko by neznalo svého otce. Znalo by jen mne, svou věčně strhanou matku, která by sice nebyla svobodná, ale byla by bez manžela.
Ale ne. Niall to zvládne. Vím to. Věřím mu.

Vánoce:
Vločky čistě bílého sněhu se bezstarostně snášely k zemi na trávu pokrytou jinovatkou.
Stála jsem u francouzského okna do zahrady a pozorovala ten výjev. Pohlédla jsem vzhůru k nebi a přemýšlela nad tím, kde se tam ty vločky berou. Z šedé oblohy pomalu klesaly jedna za druhou, neznámo odkud. Ano, je známo přesné vysvětlení, jak to všechno funguje, ale mě se více líbila ta nejasná alternativa.
Dům nezdobila žádná světýlka, žádné řetězy anebo jiné blyštivé věci. Na stromeček nebylo ani pomyšlení.
Nepotřebovala jsem si připomínat, že jsou Vánoce a já tu sama sedím na sedačce s rozsvícenou lampičkou na čtení a s knihou v klíně.
Celých sedm měsíců jsem Niallovu ,,nepřítomnost'' snášela celkem dobře, ale až na Vánoce si člověk uvědomí, jak je osamělý, jak mu chybí druhá polovina srdce, která mu byla násilím vyrvána přímo z hrudi.
Přitiskla jsem si dlaně na hruď, jako bych to prázdné místo chtěla zakrýt. Snažila jsem se zpomalit dech a uklidnit se. Přehodila jsem přes sebe deku a poklidně zavřela oči.

,, Oh,'' vydechla jsem a pohlédla do modrých očí.
,, Co se děje?'' zeptal se a pohladil mne po prohnutých zádech.
,, Mimčo kope,'' zašeptala jsem a usmála se na něj.
Nasadil na tvář rozzářený výraz a poklekl si. Položil dlaň na mé břicho. Miminko ho koplo přímo doprostřed dlaně a on se usmál od ucha k uchu. Přiložil ucho těsně nad můj pupík a zašeptal: ,, Slyším jeho srdíčko. To je nádhera.''
Zvedl se a dlouze mne políbil. Obešel mě a zastavil se za mnou. Objal mě zezadu a bradou se mi opřel o rameno.
,, Miluji tě,'' zašeptal.

Rychle jsem se napřímila na gauči, až mi ruplo v zádech.
,, Au,'' zabědovala jsem si pro sebe.
Zírala jsem na vrstvu sněhu, který napadal za tu dobu, co jsem spala.
,, Jen sen,'' pomyslela jsem si a při té myšlence se mi po tváři skutálela slza.
NIALL JEŠTĚ ANI NEMĚL TU MOŽNOST VIDĚT MNE TAKHLE.
VĚŘÍM TI.
TY TO DOKÁŽEŠ.
VÍM TO.
Hned pětadvacátého co jsem vstala, jsem zamířila rovnou do nemocnice. Posadila jsem se k Niallovi a vyprávěla jsem mu, jak jsme se seznámili. Hodně jsem se zabírala detaily, takže to zabralo několik hodin. Když jsem mu zrovna popisovala, jak jsme se loučili, z vypravování mne vyrušilo náhlé zaklepání na dveře.
,, Dále,'' křikla jsem a utřela si poslední slzu.
Dovnitř vešli jeho rodiče. Pozdravili jsme se a objali. Na žádné ,, Šťastné a Veselé'' nedošlo. Bylo by to více než nevhodné. Copak si můžete užívat svátků, když váš syn či manžel leží déle než půl roku v kómatu?
Bobby a Maura začali vyprávět o malém Theovi, jak už vyrostl a jak na poslední návštěvě dováděl ve sněhu. Já jsem je klidně poslouchala se zavřenýma očima.
Takto to šlo každý den, a pořád... pořád nic.
Na Silvestera jsem byla násilím donucena od Louiho, abych přišla k nim domů na oslavu nového roku.
Už asi po dvou hodinách jsem byla utahaná jako pes a chtělo se mi spát, ale nikdo z šíleně poskakujících lidí si nebral ani nejmenší ohled na to, že jsem v sedmém měsíci.
Až asi ve tři hodiny ráno za mnou přišel Louis, zda je všechno v pořádku. To už jsem seděla na zemi opřená o zeď a pomalu a zhluboka dýchala. Bylo mi hrozně špatně.
,, Ne,'' odpověděla jsem smutně a vztekle zároveň.
,, Odvezl bych tě domů, ale nemůžu, pil jsem.''
,, To je v pohodě, zavolám si asi taxíka.''
,, No to teda ne, takhle pozdě tě nikam nepustím,'' vymlouval mi.
,, Tak pojedeš se mnou a pak se vrátíš, aby jsi měl jistotu, že jsem v pořádku dorazila domů,'' napadlo mne.
,, Tak jo,'' souhlasil a už vytahoval mobil.
Zavolal taxi a to za pár minut přijelo. Za půl hodiny jsem se už loučila s Louim před mým domem.
Byla jsem tak utahaná, že jsem se ani nepokoušela vyjít schody a svalila jsem se na sedačku. Usnula jsem rychle, jako Niall.
Probudila jsem se s prázdným žaludkem. Byla ještě tma. Zvedla jsem mobil, abych se podívala, kolik je.
Na displeji stálo:
Středa, 4:21
No moment, říkala jsem si. Středa? Vždyť Silvestr byl v pondělí...kam se jako podělo úterý? To jsem ho celé prospala? Už to tak asi bude. Usmála jsem se nad tím, jestlipak Niall spal taky někdy tak dlouho.
I DÉLE.
TEĎ SPÍ UŽ PŘES SEDM MĚSÍCŮ. OMYL, OSM.
Vůbec jsem se necítila na to, abych vstávala, ale kručící žaludek mne přesvědčil. Vzala jsem si první, co jsem našla a rychle to snědla. Natáhla jsem se zpátky pod vyhřátou deku.
Tak z tohohle se budu vzpamatovávat dlouho, pomyslela jsem si a znova usnula.
Když jsem se probudila po druhé, byl už přijatelný čas, abych se vydala za Niallem.
Dala jsem si rychlou sprchu a vyčistila si zuby. Hodila jsem na sebe první džíny co jsem vyhrabala a ještě je dokázala zapnout a tlustý svetr. Provlékla jsem ruce zimním kabátem a tak to nechala, protože jsem ho nedokázala zapnout přes bříško.
S prohnutými zádami jsem prošla předsíni kolem velkého zrcadla a vyšla ven do příjemně chladivého zimního dne. Nastoupila jsem do taxi, jako každé jiné ráno.
Niallovi jsem nevyprávěla nic jiného než Silvestrovský večer. Občas jsem se i lehce pousmála nad svými myšlenkami.
Najednou jsem těsně nad pupíkem ucítila mírný tlak vedoucí zevnitř.
Jemně jsem uchopila Niallovu ruku a přitiskla ji na to místo. Zavřela jsem oči a vzpomněla si na sen.Další malé kopnutí přímo do jeho dlaně.
Otevřela jsem oči a podívala se na jeho obličej. Zíraly na mě dvě modré oči. Nevěřila jsem tomu, na co jsem právě koukala.
,, Nialle,'' zašeptala jsem a zatajila dech.
Nevěřícně a zmateně na mě koukal.
,, Nialle,'' zopakovala jsem a natáhla ruku. Jemně jsme ho pohladila po tváři a do očí se mi začaly hrnout slzy. Na jazyku jsem měla slova: Čekám naše dítě. Miluji tě. Ale nedokázala jsem je vyslovit. Stále na mě hleděl, jako by mě neznal.
NE TO NENÍ MOŽNÉ.
DOKTOŘI ŘÍKALI BEZ TRVALÝCH NÁSLEDKŮ.
Začalo se mi stmívat před očima. Po chvíli jsem už viděla jen dva světlé fleky. Celý svět se se mnou točil.
Podlomila se mi kolena a skácela jsem se k zemi.
,, Zoe!'' slyšela jsem ještě zakřičet Nialla, než se okolo mne rozprostřela naprostá tma.