Lví král: Ztracená a zapomenutá sestra

38. Boj!Rodinné smíření? To zrovna!

Lifu stál na kameni, jeho maličká lví hříva byla pohlcená vánkem savany. Tabia pozorovala jeho tvář, kde se střetávala hořkost, nenávist a zraněná něžnost. Bylo jasné, že ta přítomnost, o které mluvil, způsobila v jeho nitru bouři emocí.

„Takže tvůj vlastní otec...Safari?" zašeptala Tabia s něhou v hlase, snažíc se projevit porozumění. Přistoupila blíž k Lifuovi, který stále zíral do dálky, kde se slunce schylovalo pomalu k západu, barvíc oblohu odstíny ohnivé oranžové.

„Ano, můj otec." odpověděl Lifu s tišším hlasem, ale plným trpkosti. „Nikdy se mnou nebyl! Odvrátil se od nás. Byl tulák, dobrodruh, který zdřejmě nikdy necítil povinnost zůstat. A teď tu je, jako kletba ze zapomenutých vzpomínek." Rozkřikl se Lifu a vypustil  své emoce tak, jak je cítil, i když netušil jak to je doopravdy.

Přesto se neodvážil uronit ani slzu, vždy to považoval za slabost, kterou nechtěl před Tabiou projevit. V mysli si však vzpomněl na Taku a Sanuru – vždy je považoval za slabochy.

Lifu se chvíli mlčky zamýšlel, jako by hledal slova. Jeho oči, jindy tak chladné a neproniknutelné, nyní odhalovaly zlomky bolesti a zklamání. „Říkal, že je mým otcem. Ale vždycky jsem ho považoval za tuláka, který se nikdy neukázal. Neměl o mě zájem. Můj bratr ho znal, ale pro mě byl cizincem. Něco ve mně ale vždy vědělo, že mě opustil. Nevím, proč.” Sklopil Lifu uši s povzdechem a s chladem, který se mu pomalu vracel do očí.

Tabia ho pozorovala s lítostí v očích. „Lifu, nejsi sám. Máš přátele, máš mě a smečku.”

Lifu se pousmál sarkasticky. „Ale mění to něco? Proč teď přichází, když všechno má skončit, když zase odejde na ty své slavné cesty?"

Tabia mu položila něžně tlapu na hřbet, což bylo v konstrastu z jeho obvyklou pýchou. „Neztrácej víru, Lifu. Tvůj osud není předurčen tím, co provedl tvůj otec.A třeba najdete nějaké rodinné smíření" Snažila se ho Tabia povzbudit.

V jejím pohledu byla upřímnost a pevná víra. Lifu se na ni podíval, poté, ale její tlapu ze sebe zuřivě setřepal a pohled odvrátil v tomto měl vlastní názor: Mýlíš se Tabio vše je jen kvůli tomu, že mne opustil a usmířit se s ním pff! To zrovna!”

~Mezitím u Lví skály~

U Lvi skály byla atmosféra napjatá. Zephyr s gepardí koalicí pečlivě hlídal hranice, ale jejich pohledy byly nespokojené. Lví smečka začala cítit, že se něco děje, i když neznali přesný důvod toho napětí.

Ahadi se pohyboval mezi lvími členy, pokoušejíc se navodit klid. „Smečko!vím, že nevíme, co nás čeká, ale musíme zůstat jednotní. Smečka přežije jakoukoli zkoušku, pokud budeme držet pohromadě."

Najednou se ozvala bouřlivá smršť křiku a hlasů. Na výjezd savany se blížila skupina lvů v čele s Faidou. Její fialové oči zářily šílenstvím, a smích, který zněl, jak zvuk pomsty, se rozléhal.

„Faida?" vydechl Ahadi. Překvapený a zároveň znepokojený.

Lvice zastavila před ním, a její pohled pronikl až do jádra jeho bytí. „Teď s tebou zatočím za to všechno, Ahadi. Za každou slzu, co jsem prolila. Tys měl chránit mou dceru, a nechal si ji umřít. Nyní zaplatíš!"

Lví král stál neochvějně, ale v jeho očích bylo vidět bolest a lítost. Přesto se postavil na obranu své smečky. „Faido, je mi moc líto, co se stalo tvé dceři, ale nemohu dovolit, aby ses stala pohromou pro Lví říši."