Lví král: Ztracená a zapomenutá sestra

42. Zrádné sny a temné skutečnosti

Malá Jinafu pomalu přišla k Azmě, která jí volala s mírným zmatením v očích. V té chvíli se cítila ztracená a zraněná, její mysl byla plná otázek a bolesti. Přesto se snažila udržet si klid a důstojnost, i když věděla, že před ní stojí hyena, která jí způsobila nejhlubší bolest a zradu.

„Azmo." Zašeptala Jinafu s chladným tónem, který zrcadlil její zraněnou duši. „Proč jsi to udělala? Proč jsi nechala zabít moji mámu?"

Azma se na ni podívala s chladným úsměvem, který odhaloval její bezcitnost a krutost. „Dceruško, to byl jen akt nutnosti. Tvá matka Karaha neplnila dobře své povinnosti vůči našemu klanu a udělala chybu při hlídání. Musela jsem udělat, co bylo nezbytné, abych ochránila naše území a naše zájmy."

Jinafu se snažila potlačit vzestupující vztek a bolest, které cítila v srdci. „Ty lžeš!" Vybuchla najednou. „Moje máma byla dobrá hyena, která se starala o mě a měla lásku k celému klanu. Ty jsi ji nechala zabít jen kvůli menší chybě! Nikdy ti to neodpustím!"

Azma se podívala na Jinafu s pohrdáním a nadutostí. „Tvá naivita tě zraňuje, dceruško. Musíš pochopit, že ve světě hyen není místo pro slabé a sentimentální jedince. Musíme být silní a nemilosrdní, abychom přežili a udrželi naši moc."

Jinafu se podívala na Azmu se smíšenými pocity v srdci. Byla zmatená a rozpolcená. Nevěděla, zda má věřit Azminým slovům.

„A teď, dcerunko, je čas jít spát." Řekla Azma, když pohlédla na hvězdnou oblohu. „Zítra bude další den plný nových výzev a příležitostí. Jak ukázat svou moc a vliv těm našim sloužícím lvíčatům."

Jinafu se nakonec s různými myšlenkami, které ji vířili v hlavě, připojila k ostatním štěňatům, kteří spali pod hvězdnou oblohou, a některá z nich na ni vrhali né moc milé pohledy. Přesto se pomalu ponořila do říše snů, zatímco v dálce létaly zvuky vrčení, štěkotu, chrochtání, vytí a další různé skřeky dospělých hyen na nočním lovu.

~~~~~~~~~~

Malá Jinafu se procházela po nádherném sloním háji, kde se místo temného hřbitova tyčily kvetoucí zelené louky a rozkvetlé voňavé květiny. Zářivé sluneční paprsky osvětlovaly každý kousek tohoto místa, které bylo daleko od děsivého a ponurého hřbitova, který znala z tvrdé reality.

Usmívala se a radostně poskakovala mezi kytkami, které vydávaly příjemný, svěží zápach. Když se naklonila k jedné z nich, všimla si vedle sebe postavy. Srdce jí přeskočilo radostí, když poznala svou matku, Karahu, stojící s láskyplným úsměvem na tváři.

Slzy radosti se jí třpytily v očích, když se k ní přitulila a cítila, jak ji matčina tlapa jemně hladí po hřbetě. Matčiny slova jí pronikala do duše a uklidňovala ji: „Neboj se, maličká, všechno bude v pořádku. Nikdy tě neopustím."

Jinafu naslouchala matčiným slovům s klidem v srdci a pocitem bezpečí. S klidným úsměvem na tváři zavřela oči a ponořila se do toho klidného a bezstarostného okamžiku.

Ale když znovu otevřela oči, ocitla se na místě, které znala ze svých nejhorších snů a těžké, tvrdé reality- rozpraskaná prašná šedá půda, plná kostí a mrtvol s visícím hnilobným pachem v ovzduší. Nad nimi visel temný mrak a v dálce zaslechla děsivý smích Azmy, který se ozýval jako zjevné znamení hrůzy a zla.

V tu chvíli se nad jejich hlavami objevily stíny supů, kteří kroužili nad nimi a děsivě krákali. Jinafu instinktivně věděla, že musí utéct a před nimi spatřila jámu plnou vody. Ale než stihla zareagovat, jeden ze supů zasáhl Karahu zobákem a shodil ji do jámy s vodou. „Mamí!" Vykřikla Jinafu vyděšeně.