You two are f*ckin'?! (LARRY, NIAM) | CZ

7.

Byla jsem poučena, že už je mu třináct let. Stále to nemění nic na tom, že bych předešlé dvě kapitoly nazvala – pro něj – velmi nevhodnými.

Každopádně, dnes nás žádné úchylárny VÝJIMEČNĚ nečekají, a tak můžete nadcházející text s klidným srdcem číst úplně všichni.

Užívejte.

***

   „No konečně. Už jsem se pomalu začínal až bát, že tě budu muset nahlásit jako pohřešovaného," uchechtl se Niall, když se jeho spolubydlící následujícího dne ráno objevil v jejich obýváku.

   Čekal na něj skoro celou noc. Co ho Liam doprovodil až ke vchodovým dveřím, nezamhouřil oči... tedy dokud na několik hodin neusnul, ale to se nepočítá. Byl vzhůru při Louiho návratu, a to bylo hlavní.

   Ležel rozvalený na gauči a byl schovaný pod dekou, během čehož si psal s Liamem, aby nějak zabil čas.

   „Jo, to vidím," prohlásil brunet ironicky, když si ho celého sjel pohledem a tiše si odfrknul.

   Pomalým krokem přešel k menšímu konferenčnímu stolku a sáhl do plastového obalu, odkud si vytáhl hrst plnou chipsů.

   „Ležíš si tu a cpeš se slaným," zabručel rýpavě, ale brambůrky si dal, protože k jejich konzumaci zkrátka nikdy nebyla špatná příležitost.

   „Tak promiň, ale co jsem podle tebe měl jako dělat? Čekal jsem tu na tebe... kdyby ses do večera náhodou nestihl vrátit, tak už bych samozřejmě někam volal."

   „A co takhle, ale je to jen návrh, nejdřív ze všeho, ještě dřív než uděláš cokoliv jiného... co kdybys třeba takhle zavolat mně? Hmm? To tě jako nenapadlo?" pozvedl obočí a rozhodil rukama.

   „Oh... no, to bych vlastně v podstatě taky mohl, to máš pravdu..." zamumlal mladík na gauči a nervózně se podrbal na zátylku.

   Nějak na takovou možnost jaksi za celou dobu ani nepomyslel.

   Měl v hlavě jen Liama. Sám si ani neuvědomoval jak moc.

   Louis nad ním prostě jen protočil očima.

   Co se scházel s tím svalovcem, jako by byl naprosto vygumovanej. Ale naprosto. Jak byl blonďatej, tak byl blbej.

   Měl za to, že se s tím za těch posledních pár týdnů naučil žít, jenže jak se právě přesvědčil, jeho natvrdlost jeho nejlepšího kamaráda jej stále dokázala udivovat.

   Rozhodl se, že už se v tom víc nebude rýpat, a tak radši změnil téma jejich konverzace.

   „Tak jak šlo rande?" sedl si naproti němu do křesla a dal si nohy na stůl, ze kterého si předtím ukradl všechny zbývající chipsy.

   Aniž by od něj odtrhl pohled, začal se ládovat.

   „Bylo to skvělý, ale to je to s ním vlastně vždycky. Včera večer mi Li hodně vyprávěl o celé své rodině. O všech mluví hrozně hezky. O mamince, tatínkovi, dokonce i o obou starších sestrách. Chtěl bych je všechny čtyři jednou poznat," začal Niall nadšeně líčit s širokým úsměvem od ucha k uchu. „Představ si, že každý rok všichni chodí na Štědrý den do zoologické zahrady a nechávají tam peníze navíc jako přilepšení pro ta zvířátka! Není to krásné?

   Brunet nezabránil dalšímu protočení modrýma očima.

   „Jo, fakt skvělý. Už jsi mu řekl o té trojce?"

   Naprosto upřímně už ani nedoufal v to, že by k tomu někdy skutečně mělo dojít. Tedy k tomu, že to Niall nakonec přece jen Liamovi řekne.

   Nyní mu však šlo hlavně o to, aby zastavil ty jeho hloupé řeči.

   „Vždyť víš, že už jsem ti tolikrát říkal, že je Li velmi citlivá duše. Nemůžu to na něj prostě jen tak zničehonic všechno vybalit... je to moc složitý," řekl Niall sklesle.

   Mrzelo ho, do jaké se to dostal situace. Nechtěl tahat za nos ani Louiho, ani Liama.

   Jenže jak to tak vypadalo, tahal za něj oba dva.

   „A co ty a ten... ten fešák?" zeptal se, aby odvedl pozornost.

   „Hmm... myslíš Harryho?" zahuhlal nižší z nich s plnou pusou a pozvedl jedno obočí.

   „No, ano... nebo snad není fešák?"

   „Hmm..." zamyslel se, ovšem jen hraně.

   Vůbec neměl něco takového zapotřebí.

   „Je to veliký fešák," řekl nakonec.

   „Tak to rád sly-..."

   „Jestli do měsíce nepřemluvíš Liama, dáme trojku s Harrym," přerušil ho. „Ten s tím určitě problém mít nebude."

   „No... tak dobře," řekl Niall tiše, jelikož mu nezbývalo nic jiného než jen souhlasit.

   Co teď sakra bude dělat?