PRICELESS || BTS || CZ

× 1 ×

POV; Min YoonGi

„Máš hlad, co?" ptám se rozmrzele mourovatého kocoura, který se ke mně rozhodl připojit. Jeho kožich je rozcuchaný a špinavý, chybí mu půlka levého ucha a ocas má roztřepený.

Sedá si hned vedle mě a natahuje ke mně packu. Bolavě zamňaučí.

„Neboj se, nezapomněl jsem na tebe," povídám s úsměvem a hmátnu po batohu. Z horní kapsy vytáhnu konzervu s kočičím žrádlem.

Jen co ji otevřu, kocour mě s mlsným oblíznutím začne prosit. Proto bez dalšího otálení odtrhávám víčko a pokládám plechovku přímo před něj. On se s chutí pouští do jídla.

Chvíli jej hladím po prašivém kožichu a užívám si jeho přítomnost, než nakonec z batohu vytáhnu kousek jídla i sám pro sebe. Sušenky a půlka jablka – není toho moc, ale aspoň na chvíli mě to zasytí. Druhou půlku jablka mám schovanou pro sestru, se kterou se mám sejít přibližně za dvě hodiny u radnice. Prý našla místo, kde bychom mohli pravidelně spávat, ale první si to chtěla ověřit. Já jsem měl zatím za úkol sehnat jídlo.

Nerad kradu. Sestra už mi několikrát vysvětlovala, že v mém věku si horko těžko najdu práci anebo brigádu, ještě když potom vyjde najevo, že žiju na ulici, takže kradení je momentálně to nejlepší, co pro nás můžu udělat. Ale i tak se ke kradení přikláním jako k poslední možnosti. Dnes jsem například jablko dostal z dobroty srdce pána ze stánku, ačkoliv jsem musel nahodit smutný výraz a zahrát mu trochu na city, a sušenky mi koupila stará paní ve městě. Je pravda, že kdybych něco ukradl, mám toho teď víc, ale vždy nějak tak spoléhám na sestru.

HaYoon je o tři roky starší a je pro ni jednoduší sehnat si práci, ačkoliv jen příležitostně. Jednu dobu venčila psy, potom na stadionu natírala ploty, ale to nejlepší, co se jí kdy mohlo poštěstit, bylo umývání nádobí v bistru. Pracovala po zavírače, načerno, a odměnou jí bylo jídlo, takže jsme měli vždy plné žaludky a nemuseli jsme se bát. Potom jí ale vyhodili, protože to zjistil majitel.

Se vším jsem jí vždy pomáhal, ať už s ploty anebo s nádobím, ale když zrovna nic nemá, jako teď, musím shánět jídlo já, zatímco ona hledá něco nového. Ale nedávno zaslechla o opuštěném domě, který si už několik měsíců nechce nikdo koupit. Napadlo ji, že bychom tam mohli přečkávat noci a možná se tam trochu zabydlet, ale první to chtěla vidět na vlastní oči.

Přibližně po hodině se loučím s kocourem. Připomínám mu, že se tu sejdeme zítra ve stejnou dobu, a potom odcházím. Slézám ze střechy kulturního domu a vydávám se přes město směrem k radnici. Cestou potkávám několik otevřených obchůdků a podniků.

Když procházím kolem Bantan klubu, stojí před ním několik polonahých žen. Když mě vidí, hned mě zdraví a chichotají se.

„Ahoj, koláčku," říká jedna z žen a s tím si popotáhne z cigarety.

„Jdeš za sestrou, YoonGi?" ptá se druhá. Opírá se o stěnu a upravuje si silonky.

„Ano, máme se potkat u radnice," odpovídám jemně.

Mám je rád. Pracují tu čtyři ženy, dvě mladé, možná o trošičku starší než je moje sestra a dvě ve středním věku. Potom tu bývají dva muži. Známe se. Kolem klubu většinou procházím v době jejich přestávky.

Jedna z nich sestře nabízela práci, tedy až bude plnoletá, ale já jsem byl proti. Jednou jsme se kvůli tomu neskutečně pohádali, protože ona v tom viděla možnost, jak vydělávat peníze a postarat se o mně, ale já viděl jen to, jak prodává své tělo.

„Tak ji pozdravuj," poví mile ta starší a prohlédne si mě. Potom si upraví vlasy.

Cesty přes město se v noci bojím. Lampy v některých místech nesvítí a proto v určitých úsecích vznikají tmavé uličky, které se bojím projít. Slyším různé zvuky a potkávám nepříjemné lidí. Naštěstí se ale k radnici dostávám v celku.

Sedám si na schody před tmavnou radnicí a z batohu si vytahuji flašku s čistou vodou a hadr. Než si však utřu špinavý obličej, umyju si ruce, čichám si k potrhané mikině a na obličeji se mi objevuje znechucená grimasa. Měl bych se umýt a vyprat si. Jenže na to jsou potřeba drobné, které teď jaksi nemám k dispozici. Trochu vody pak vyliju na šedý hadřík a utírám si obličej.

Pozorujíc hadr, špinavý od mého obličeje, se zamýšlím. Jednoho dne nám bude líp, říkám si. Až bude plnoletá, přijmou jí do skutečné práce, něco si vyděláme a koupíme si byt. Budeme spát ve skutečné posteli, budeme mít plná břicha a budeme mít čisté oblečení. A možná bych se třeba mohl vrátit do školy.

S hlavou v oblacích, v tuhle denní dobu spíše ve hvězdách, se nepatrně usmívám. Představuji si lepší zítřky a hřeje mě to na srdci.

A v tom zahlédnu v dálce siluetu. „HaYoon," zvedám se se jménem mojí sestry na rtech, „něco jsem ti donesl."

Otáčím se k batohu a z přední kapsy vytahuji malou krabičku. „Moc jsem se v tom nevyznal, ale jedna paní mi s tím pomohla," říkám upřímně. „Nakonec jsem vzal tyhle."

Když se k ní zrovna chystám otočit, pocítím pevný stisk kolem mého pasu a dlaň před mými ústy. Ucítím pronikavou sladkou, těžkou vůní, která mi připomíná chemicky vyrobené ovoce.

„Ugmh!" dere se ze mě tlumeně. Chytám se pevné paže, která mě drží kolem pasu. Druhou se snažím oddělat dlaň z mých úst, ale najednou se cítím tak slabý. Začínají se mi podlamovat kolena a sami zavírat oči.

Nakonec vůbec necítím vlastní tělo. Osoba s pevnými rukami mě pokládá na zem. Lapám po dechu, ale až teprve teď si uvědomuji, že mám před nosem a pusou šátek. V posledních vteřinách zavírám oči a ztěžka vydechuji sestřino jméno.

A potom tma. Tma a ticho.

To be continued...

😇😇😇

K00kie