PRICELESS || BTS || CZ

× 7 ×

POV; Jeon JungKook

Přibližně kolem páté hodiny jsem měl papírování dost. Opustil jsem kancelář, všechny hovory jsem přesměroval na recepční a zbylé složky předal asistentce. Vydal jsem se domů. Prášky mi pomohly od kocoviny, ale stále se cítím malátný.

„Takže sis ho nakonec koupil?" řekl s pobavením SeHun. Sešlápl jsem spojku, zařadil jedničku a s pomalým pouštěním pedálu polechtal plyn. Mohl bych mít vlastního řidiče, jenže kdybych si pořád nechával vozit prdel, za chvíli bych zapomněl, jak nastartovat.

„Jo, koupil," řeknu po chvíli, s čímž se letmo podívám na displej telefonu, na kterém svítí jeho fotka. Potom přidávám trochu plynu, abych stihl projet křižovatkou dřív, než mi tam skočí červená.

„A jak se jmenuje?" ptá se dobíravě. SeHun mě ke koupi pobízel už dávno, ale já tomu vzdoroval. On sám jednoho má, BaekHyuna. Koupil si ho před rokem, když mu bylo patnáct. Já a Chan jsme to léta odmítali, ale když jsem byl v Severní Koreji předevčírem, bez nich, něco se ve mně zlomilo. Ale to je na dlouhé vyprávění.

„YoonGi."

POV; Min YoonGi

Bylo těžké najít v jeho skříni něco, co by mi sedělo. S kalhotami jako takovými problém nebyl, ale jeho trička a košile mi nesedí, ani kdybych chtěl. Ramena košil mi plandají a rukávy jsou dvakrát delší, než by měly být, ale i přesto si jednu bílou beru.

Jin mi ve spodním patře ještě zastrkuje košili do kalhot, ohrnuje rukávy a upravuje límec, protože podle něj vypadám jako kachňátko. Po jeho úpravách se košile zdá být mnohém lépe pasující.

Pomáhám mu s prostíráním a úklidem kuchyně. Potom mi ukazuje JungKookova oblíbená vína, což se mi v jeho podání zda vskutku zajímavé. Netrvá to ale dlouho a příjemnou atmosféru v domě ničí prásknutí dveří a posledních pár slov hovoru, který nově příchozí vede s někým po telefonu.

V chodbě se objevuje muž v černém kabátu, který si vzápětí elegantně sundává a tím odhaluje potetovanou ruku. Z kapsy kabátu vytahuje červenou krabičku a potom ho odkládá na věšák. S tím přechází k nám.

„To je moje oblečení?" Pobaveně se usměje a mezi prsty promne látku košile, kterou mám na sobě. Já se napnu jako struna.

„Poradil mi to NamJoon," říkám opatrně, s čímž si ho velice rychle prohlédnu. V autě mu můj pohled vadil, a právě proto rychle odvracím pohled k zemi. Jin se bez výzvy obrací k lince a nabírá nám večeři.

„Něco jsem ti donesl," šeptá, zatímco SeokJin s talíři odchází ke stolu, celou dobu nás ale po očku sleduje. Otvírá červenou krabičku, z které se na mě zatřpytí stříbrný řetízek. „Otoč se."

Nějakou dobu se dívám na zcela jednoduchý stříbrný řetízek, ale krásný. Zůstávám oněmělý, a proto se nakonec beze slova zkoprněle otáčím, s čímž se objímám rozechvělými rukami. Šperk vytahuje z krabičky a přesouvá se za mě.

Snažím si utřídit myšlenky, ale každá další vteřina v tomhle domě mi v hlavě vaří ještě hutnější guláš. Nevím, co si mám myslet o Joonovi, který se chvíli tváří, že jsem mu zcela lhostejný, ale později se zdá, že se mi snaží radit. A teď on. Co je zač? Proč tu jsem? A proč se jednou chová tak a potom zase onak?

Jeho hruď se natiskne na má záda, což mě v tomto chladném počasí příjemně zahřeje, a rukami sjede po mých ramenech. S řetízkem obtočeným kolem dlaně mi rozepne dva první knoflíky a já se trhaně nadechnu. „Přemýšlel jsem nad zlatem, ale víc mi k tobě sedí stříbrná," zašeptá mi do ucha, s čímž mi po zádech přeběhne mráz. Pocítím nával tepla stoupajícího do mých tváří.