PRICELESS || BTS || CZ

× 9 ×

POV; Min YoonGi

JiMin se během dne ještě vrátil a předal mi zbrusu nový telefon, samozřejmě zablokovaný. V kontaktech jsem měl JungKooka, NamJoona, SeokJina a samozřejmě jeho, nikoho dalšího. Nic moc se na něm nedalo dělat, protože jsou téměř na všem nastavená dětská omezení, na jejichž prolomení potřebuju heslo, a proto telefon ležet skoro celý den na stole, zatímco já jsem buďto pomáhám Jinovi anebo se zabalený v dece dívám na pohádku.

Po čtvrté hodině mi Jin oznamuje, že JungKook přijde kolem páté. A proto začínám zmatkovat. Beru si na sebe pěkné oblečení, naposledy z jeho skříně, a upravuju si podlouhlou ofinu. Ukradl jsem mu černý rolák, který krásně zakryje ránu na mém krku, protože jej nechci zbytečně naštvat. Potom se stavím ke dveřím a tam čekám v pozoru, jako voják.

Pár minut po páté se otevírají dveře a za nimi stojí JungKook. Má rozcuchané vlasy a unavené oči, ale jakmile mě vidí, ve tváři se mu objeví nepatrný úsměv.

„Ahoj," říká jemně, když si sundává kabát. Protože nevím, jakým způsobem jej mohu pozdravit, raději se jen lehce ukláním. On ale jako kdyby mi četl myšlenky, když říká; „Můžeš mi tykat."

„Uh?" vydechuji překvapeně. „Ale říkal jste-"

„Říkal jsi-" opravuje mě. S tím věší kabát na věšák a následně se otáčí ke mně. Chytá mě jemně za bradu.

„Ř-Říkal jsi-"

„Já vím, co jsem říkal," zabručí, s čímž se mi zadívá do očí. Já se v těch jeho utopím jako sušenka v hrníčku horké čokolády. „Hodně jsem dneska přemýšlel, YoonGi. Možná mi k tomu trochu dopomohl Joon, o tom žádná, ale myslím si, že bychom se spolu měli trochu sblížit."

Propaluje mě pohledem skrz na skrz, jako kdyby se mi snažil propálit díru do lebky a vloupat se do mé mysli. Já stojím jako přikovaný, jako kdyby mi nohy srostly s podlahou, a v dlaních mačkám podlouhlé rukávy. Snažím se probrat, pohnout anebo něco udělat, ale jsem jako zhypnotizovaný.

V tom opatrně pouští mou bradu, polštářky prstů sjede po mé lícní kosti a chytne mě za zátylek. Potom mě velice jemně líbne na čelo. Jeho rty se mé kůže sotva dotknou. S tím se mi ale sevře žaludek a srdce udělá salto dozadu a potom zase zpátky. Krk se mi sváže v jeden velký uzel, díky kterému z úst vyloudím zvuk, který bych vzdáleně přirovnal ke zkomírající kočce. Tváře mi zaplaví nepříjemné horko a mysl pohltí strach a zmatení.

„JungKooku, YoonGi," přerušuje nás Jin, „večeře je na stole." V obličeji má zděšený výraz.

„Vždyť ano, už jdeme," řekne potetovaný a ztěžka se nadechne. Hned potom mě pustí, načež si vyhrne rukávy. Prochází kolem Jina – na rozdíl od něj já zůstávám stát.

Pohledem zůstávám přilepený k místu přede mnou a v obličeji mám výraz, který mluví sám za sebe. Jin ke mně pomalu přechází a chytá mě opatrně za ramena.

„YoonGi, seber se a běž si sednout," říká naléhavě. „Rychle, než se naštve."

Popostrčí mě směrem k jídelně, což mě velice rychle probudí. Usedám za stůl, přímo naproti JungKookovi a rozklepanýma rukama si projíždím vlasy.

Sedí tam, lokty se zapírá o stůl a s pobaveným úsměvem si hraje s piercingem ve spodním rtu. Jako kdyby snad tušil, co ve mně jeho přítomnost a nepředvídatelné chování vyvolává. „Jine," znenadání zvedá ruku, „nech mi tu víno a běž."

Vytřeštím oči. „Ne!" jeknu bez přemýšlení. „M-Mohl by přece- p-povečeřet s námi, ne?"

„Hmh," zafuní Kook, s čímž máchnutím ruky naznačí velice jednoduché gesto, které nutí Jina odejít. A proto se s námi loučí plytkým úklonem a odchází.