PRICELESS || BTS || CZ

× 11 ×

POV; Jeon JungKook

Probouzím se hodně brzy. Venku ještě není ani světlo, ale já nemůžu na spánek už ani myslet. Celou noc mě totiž požírá špatný sen, který se vzedmul ze včerejšího rozhovoru s YoonGim.

Posadím se na postel, prohrábnu si vlasy a potom si sundám propocené tričko, které hodím na křeslo opodál. Chvíli přemýšlím, ale jediné, co mám v hlavě, je on a zase jenom on.

Vybavuji si jeho oči, zaujaté a plné zvědavosti. A potom ten pocit, který přišel hned potom, když se mě dobrovolně sám od sebe dotkl.

A proto se zvedám. Šouravým krokem se přesouvám přes celou místnost, potom i přes chodbu, než se nakonec ocitnul před YoonGiho pokojem. Nějakou dobu přemýšlím, ale nakonec se rozhoduji, že vejdu.

Dveře při otevření a i při zavření tiše zavrtají. Opatrným krokem přejdu k posteli a bez přemýšlení si vlezu k němu pod peřinu, načež on se nepatrně zavrtí. „Uhm," vydechne.

Natáhnu k němu ruku, opatrně jej chytím kolem pasu a přitáhnu si ho k sobě blíž. Vtisknu si ho do náruče, s čímž si hlavu opřu o tu jeho, a on se ke mně stále spící přitulí. Jednou rukou sjede po mém podbřišku, načež se jeho prsty zaháknou o lem mých tepláků, a druhou položí na můj bok. Čelem se opře o můj hrudní a dlouze vydechne.

Přivřu oči. A když jsem za ním šel, nečekal bych, že se to stane, ale opět jsem usl. Při jeho teple a dotecích všechno napětí, které sužovalo mou mysl, se rozplynulo jako pára nad hrncem.

Spím celý zbytek noci a nevím o sobě. Už se mi nezdá žádný sen, už mám konečně klid.

„JungKooku?" říká překvapeně YoonGi, čímž mě až kolem jedenácté hodiny probouzí. Narozdíl od polohy, ve které jsme usnuli, teď ke mně leží otočený zády a vlastně i lehce na mně. Já mám jednu ruku obtočenou kolem jeho krku a druhou jej držím kolem pasu. On má mezitím jednu dlaň položenou na mém bicepsu a v druhé svírá mé zápěstí.

„Mhhhm," spokojeně zamručím. Tváří se opřu o tu jeho a přitisknu si jej k sobě ještě blíž. „Dobré ráno," zachraptím rozespalým hlasem.

„Dob-Dobré ráno," vrátí mi. Jeho hlas je hrubší a nepřipravený na dnešní den.

„Jak se to spinkalo, koťátko?" zavrním mu do ouška a on se celý napne.

„Uhm," vydechne překvapeně, „vl-vlastně dost dobře," a zamyslí se. „Poprvé jsem spal celou noc."

Zavrtám nos do jeho vlasů a zhluboka se nadechnu. Jsou jemné a krásně voní.

„Co t-tu děláš?" kuňkne po krátké odmlce.

Uvolním ho z mého sevření a stočím si jej pod sebe. Rukou se zapřu vedle jeho ramene a prohlédnu si jej. Má rozcuchanou ofinu, rozespalé oči a jemně růžová barva obtéká jeho líce. Modřiny už tmavnou, ale podlitina pod jeho okem je ještě výraznější než včera.

„Nemohl jsem spát," šeptnu, „kvůli tobě."

Jeho ústa se slabě pootevřou. Rukou se zapře o můj nahý hrudnik, druhou se chytí mého předloktí a pohled stočí pryč. „K-Kvůli mně?"

Ten zmatený mix emocí, který jej pohlcuje, mi na rtech vykouzlí pobavený úsměv. Strach, zvědavost a rozpaky – nějakým způsobem mi to dělá dobře.

„Ten rozhovor ze včerejšího večera mi stojí v hlavě," říkám upřímně a on oči stočí zpět ke mně, při zmínce o včerejšku zavadí o mé tetování a potom se naše pohledy střetnou.