PRICELESS || BTS || CZ

× 8 ×

POV; Jeon JungKook

„Nevím," zamumlám a vložím si konec cigarety do úst. Opírajíc se o zábradlí si z kapsy vytáhnu zapalovač.

„Nevím? Jak jako nevím, do prdele?" vztekne se Joon. „Koupil sis kluka! Čtrnáctiletýho kluka! To není pes, to není kočka! Je to člověk!"

„Prostě se to stalo." Mávnu bez zájmu rukou a palcem otevřu zdobený zapalovač. Plamen přiložím ke konci cigarety.

„JungKooku, do hajzlu! Tohle nejde jen tak přejít! Toho kluka teď vlastníš. A nejhorší na tom je, že legálně. Máš ho zapsanýho v záznamech. Co uděláš, až se ho budeš chtít zbavit?" pokračuje v panice.

„Za co mě máš?" Potáhnu si z cigarety a těžce vydechnu. Z úst mi stoupá slabý pramínek kouře, který se kroutí v nesmyslnou spirálu, než nakonec zvednu ruku a sevřu cigaretu mezi prsty.

„Rozhodně jsem tě neměl za někoho, kdo je schopnej koupit si žijícího a dýchajícího člověka!" drmolí, zatímco nervózně přešlapuje. Já zatím pozoruji město pod námi. „JungKooku, tohle je úplně nová, vyšší úroveň. Tady nejde jen o tebe anebo mě. Teď jde i o život toho kluka."

„Postarám se o něj," odpovím se zamračením a znovu si potáhnu. „Má dobré jídlo, vlastní pokoj. Dokonce jsem mu obstaral učitele a osobu, co se postará o jeho stravu, fyzičku, šatník a denní aktivity." Kouř odfrknu koutkem úst. „Joone, nerad ti to říkám, ale se mnou se má líp než na ulici."

V jeho obličeji se zračí překvapení, jako by něco takového nečekal. „Ty jsi mu najal učitele a- chůvu?" ptá se ohromeně.

„Nevím, čemu se divíš." Protočím očima. „Sám sis odpověděl. Je můj, a já o svoje věci pečuji."

Potom típám cigaretu o dno lesklého popelníku a obcházím Joona. Když už jsem téměř u dveří, chytá mě jeho pevná ruka za paži.

Někdy sám sebe napomínám za to, že jsem Joonovi s Jinem v ojedinělých situacích povolil tykání. Teď už mi vykají málokdy. Snažím se nad tím nepřemýšlet, ale občas mě překvapuje, že ani jednoho z nich už neberu jen jako zaměstnance. Někdy jsem za to rád, ale jindy, jako třeba teď, mám chuť ho seřvat za něco, co jsem mu já sám dovolil.

„Jen mu prosím neubližuj," říká opatrně.

Tiše zamručím. „Pokud bude poslušný, nemám důvod mu ubližovat. Ale nemůžu ho přeci chválit za špatné chování. Tak se nic nenaučí." V těchto slovech i já sám slyším určitou ironii a nadsázku, protože bez kontextu bych si i já myslel, že se bavíme o domácím zvířeti. Ale nedávám na sobě nic znát – vysmekávám se z jeho sevření a odcházím do útrob budovy.

POV; Min YoonGi

„Fajn," šeptnu si nervózně pod nos a do ruky si vezmu nůž, který jsem ukradl v kuchyni. Zamykám za sebou dveře a přesouvám se k zrcadlu. Prstem předjíždím po hrbolku na mém krku, těsně pod uchem.

Pořád nedokážu uvěřit, že mě Joon očipoval. A pořád si nedokážu vysvětlit včerejší chování-

Potom se zarážím nad tím, jak se ho ve své hlavě chystám oslovit. -chování JungKooka, pomyslím si. Tak mu ale může říkat jen Jin s Joonem. Nebudu o něm mluvit jako o svém pánovi! vzteknu se. Velice rychle se ale uklidňuji, protože si uvědomuji, že tohle za dlouho nebudu muset řešit.

Ani ve snu by mě nenapadlo tu zůstat. Ano, mám tu jídlo, teplou postel a žádné starosti. Ale nepatřím sám sobě a moje sestra je pořád někde venku. A navíc nechci riskovat, že tomu magorovi ze dne na den přepne.