PRICELESS || BTS || CZ

× 10 ×

POV; Min YoonGi

Probouzí mě ranní paprsky prostupující skrz okno, které jsem večer nezatáhl. Zívnu si, ale s otevřením úst pocítím ošklivou bolest těsně pod lícní kostí a nad pravou hranou tváře. Když otevírám oči a vidím své ruce obsypané modřinami, zděsím se.

Z boku se přetáčím na záda, která mě bolí snad ještě víc, a proto si nakonec sedám. Po chvíli jsem si ale jistý jediným; že to byl ten nejhorší nápad v mém životě. Od beder až do půlky stehen cítím tupou, pulzující bolest a nepříjemné štípání.

Zvedám se z postele, s čímž zničeně zakňučím. Šouravým krokem se přesouvám do koupelny, kde v umyvadle stále leží nůž z kuchyně. Ve strachu se obejmu rukami, ale rychle toho lituji, protože i to neskutečně bolí.

S myšlenkou, že už ten nůž nechci nikdy v životě vidět, jej beru do ruky pokládám ho do poličky vedle umyvadla. A v tom se zahlédnu v zrcadle.

Po celém těle mám pohmožděniny, modřiny a podlitiny, které jsou v mnoha místech jen velké a osamocené fleky, ale jinde tvoří celé mapy různě velkých ostrůvků. Na některých místech mám kůži ošklivě zarudlou.

Pod okem se mi vytvořila čerstvá podlitina a dokonce mám roztržený ret. Několik dlouhých minut se jen prohlížím v zrcadle, ale později se zakrývám tričkem, v kterém jsem spal včera, protože mi dnes JiMin stejně donese celý nový šatník.

Zcela smířený s tím, jak vypadám a co se včera stalo, si opatrně umývám obličej a potom se vydávám do dolního patra. Po cestě se opírám o stěny a nábytek, protože se pořád trochu klepu.

Snažím se nepřemýšlet nad tím, co se včera stalo, protože je mi stále do pláče, ale nejde to. V jednom měl pravdu; nezapomenu na to. Takhle zpětně bych byl možná i radši, kdyby se mě chtěl dotýkat jiným způsobem, protože v tom případě by především utrpěla moje důstojnost. I tu myšlenku se ale následně snažím vystrnadit.

„Proboha," vyjekne Jin, „YoonGi." Pokládá lžíci a přechází ke mně. Velice opatrně mě chytá pod lokty, ale já mu okamžitě ucukávám. „Drahoušku," poví skoro s pláčem.

„To nic," říkám, ale nic to rozhodně není. Při samotném vyslovení věty ucítím bolest na hrudi, ale tentokrát ne zvenku. Zabolí mě totiž na srdci, s čímž se mi do očí opět navalí slzy.

„YoonGi," vydechne dlouze. Zdá se, že mě chce asi zřejmě obejmout, ale bojí se.

Já potom ale propukám v pláč. „Jine," vzlyknu. Potom už nečeká ani chvíli a velice jemně mě objímá, jako kdybych se měl každou chvíli rozpadnout. Což je asi pravda. „Tolik mě to mrzí-"

„Ahhhm, zlatíčko," zašeptá, s čímž mě začne hladit po vlasech. Já si obličej schovám do jeho hrudníku.

„V-Včera jsem vám lhal," vzlyknu. „Nespadl j-jsem, zkoušel jsem si v-vyndat ten čip. A JungKook-"

„Broučku," zamumlá, „vždyť já vím, napadlo mě to." Rukou jemně přejíždí po mých zádech. „Nenapadlo mě ale, že je schopný tohohle. Myslel jsem si, že ti možná dá pár facek, ale tohle-"

Zůstávám v jeho obětí dlouho, dokud nepřestávám brečet. Jeho velká náruč je mi útěchou, ale když mě opět pouští, pocítím zvláštní prázdno. Pohltí mě úplně celého.

Sedím na barové židli a pozoruji jeho ruce, které se cuchtají v těstě. Normálně bych mu pomáhal, jako předchozí dny, ale mám obtíže jen se sezením na zarudlém a bolavém zadku, natož chodit. Jin mi dokonce na můj monokl donesl sáček s ledem, kterým si chladím i bolavé klíční kosti.