PRICELESS || BTS || CZ

× 2 ×

POV; Min YoonGi

„Nech ho být!" zakřičela sestra z druhé strany místnosti. Já si s pláčem přiložil ruku k roztrhnutému obočí. Krev mi stékala po oku a spolu se slzami mi mlžila pohled.

Otec se po ní ohlédl. „Bráníš ho?" říká přiškrceně. „On by měl bránit tebe!" Pohled stočí zpět ke mně.

„Je mu teprve 12," říká rozechvělým hlasem. Měla strach, ale stála odhodlaně. Ruce měla zatnuté v pěst.

„Když mně bylo 12, staral jsem se o tři sourozence," procedil mezi zuby s otočil se k ní. V ruce pohodil pohrabáčem, kterým mě před okamžitém udeřil.

„Jenže on není jako ty," řekla vztekle. Potýkala se s tím den co den, trápila se a brečela, kvůli tomu, jak se k nám chová. Já jsem to tehdy nechápal. Myslel jsem si, že jsem dělal něco špatně, že jsem byl zlý a zasloužil jsem si to. Později jsem ale pochopil, že to nebylo mnou.

„On je totiž slaboch," pověděl s ledovým klidem v hlase. Vzápětí se pomalým krokem vydal k ní a mě přepadla panika. „A ty jsi taky!"

Snažil jsem se postavit, ale celou pravou nohou mi probíjela palčivá bolest. Bál jsem se ještě víc, než předtím.

„J-Jen ho prosím nech být," šeptala. Její pevný tón polevil, protože převládl strach. „U-Udělám cokoliv, jen ho p-prosím nech být."

Ani to pomalu nestačila doříct a on se napřáhl. Já se chytil linky a konečně se mi povedlo postavit se, s čímž jsem bolestně zasyčel. Jenže na bolest a sebelítost nebyl čas. Z dřevěného stojanu vedle dřezu jsem vytáhl nůž.

Z nepříjemného snu mě probouzí ostré světlo a luskání prstů. S obtížemi otvírám ztěžklá víčka.

„Slyšíš mě, chlapče?" říká opatrně mladá žena. Před obličejem mi krouží rukou, na kterou se snažím zaostřit, ale přes nepříjemně bílé světlo to nejde.

„Uhm," vydechnu ztěžka. Kdybych nebyl přivázaný, dost pravděpodobně bych už ležel na zemi, protože gravitace si mi zdá momentálně nereálná.

„Jak se jmenuje?" ptá se mě.

Trvá nějakou dobu, než si konečně uvědomuji, že na mě někdo mluví. V tu chvíli se mi přestává motat celý svět a konečně spatřím obličej ženy přede mnou.

„Co se- Co se to děje?" říkám zmateně, s čímž si ji prohlížím.

„Potom ti všechno vysvětlím." Vezme si do ruky propisku. „První mi ale musíš odpovědět na několik otázek. Je to důležité," říká opatrně, jako kdyby mohla vyplašit nějaké zvíře, s čímž si mě prohlíží.

„Kde to jsem?" ptám se.

„Jak se jmenuješ?" ignoruje moji otázku a pokládá jinou.

„YoonGi," šeptám ještě napůl omámený.

„Celé jméno, prosím."

„Min," vydechuji, „Min YoonGi."

Něco si zapíše do desky. „A kolik ti je let?" ptá se potom.

Zadívám se do světla, které mě po chvíli oslepuje. Když se mi před očima míhají černé obrazce, konečně mě to zcela probouzí.

„Kde je HaYoon?" říkám ostře, plně při smyslech.

„Kdo je HaYoon?" vydechuje zmateně.

„Moje sestra. Kde je?" ceknu a začnu sebou vrtět.

„YoonGi, všechno ti potom řeknu a vysvětlím. Teď mi ale odpověz na tyhle otázky." Naklání se ke mně. Její pohled vypadá naléhavě.