PRICELESS || BTS || CZ

× 16 ×

POV; Min YoonGi

V úterý jsem JungKooka sotva zahlédl. Na chvilku jsme se potkali na chodbě, když jsem si večer šel pro něco k pití. Popřál mi dobrou noc, pohladil mě po vlasech a zmizel ve svém pokoji.

V noci jsem toho moc nenaspal, protože mi hlavou vířilo příliš mnoho myšlenek. Ráno na matematice to na mně bylo znát. Každý druhý příklad mám špatně, i když učivu rozumím, nebo se splete ruka – myslím na jedno číslo, ale napíšu jiné.

„YoonGi," povzdechne si učitel frustrovaně, „myslel jsem, že tomu rozumíš."

„Vždyť rozumím," odpovím, odkládám propisku a promnu si unavené oči. „Jen jsem se špatně vyspal."

„Špatné sny?" zeptá se, zatímco si sedá vedle mě. V tom přichází Jin se džbánkem domácí limonády a dvěma skleničkami.

„Tak nějak," zafuním, když nám začne nalévat.

„Hele," ozve se učitel po chvíli a obrací se ke své tašce. „Nebudu tě už dnes trápit. Ale protože se uvidíme až v pátek, dám ti pár úkolů." Položí přede mě papíry. „Literaturu máš zmáknutou, takže stačí matika."

„Až v pátek?" zopakuji zmateně.

„JungKook ti to neřekl? Ani JiMin?" ozve se od linky Jin.

„Co mi měli říct?" ptám se zvědavě.

„JungKook má velkou obchodní schůzku v New Yorku. A ty jedeš s ním," vysvětlí Jin.

Přikývnu. Napadne mě, že stejně nemám moc co balit, takže jsem klidný. Mezitím učitel usrkne limonádu a začne si uklízet věci. Překvapuje mě, jak je na mě i přes mé dnešní výpadky milý.

„Stačí, když uděláš jen první stránku," ukáže na papíry. „Druhou si projdeme spolu. Ale jestli budeš chtít, klidně to zkus."

Vyprovázím ho ke dveřím. Když si obléká kabát, zaujme mě, jak je na učitele mladý. Ale pak si vzpomenu, že JungKook je taky nečekaně mladý na majitele jedné z největších firem v Koreji, a tu myšlenku rychle opouštím.

„Tak se měj, YoonGi," usměje se učitel a ohlédne se ke kuchyni. „Ahoj, Jine."

„Ahoj, HoSeoku," ozve se Jin. Já se lehce ukloním. I když jsme si začali tykat, pořád mi to není úplně příjemné.

Po jeho odchodu chvíli stojím v chodbě a přemýšlím nad tím, co jsem se právě dozvěděl. New York. Nikdy jsem nebyl za hranicemi a teď poletím do Ameriky.

„YoonGi!" zavolá mě Jin, „víš, co bude zítra za den?"

„Čtvrtek," odpovím a zkřížím ruce na hrudi.

„Halloween!" vypískne nadšeně a máchne vařečkou.

„Fakt?" vykulím oči.

Halloween jsem nikdy neslavil, ale se sestrou jsme rádi pozorovali dění ve městě. Sedávali jsme na střeše školy, popíjeli colu, jedli sladkosti a hodnotili výzdobu i kostýmy.

Po obědě mě TaeHyung odvezl na lekci klavíru. Donesl mi teplý čaj, což mi vykouzlilo úsměv na tváři. I když se chová chladně, pořád se stará.

Na klavíru mi to šlo ještě lépe než na kytaře. Učitelka mě chválila a nakonec jsme si jen povídali o hudbě, než nám vypršel čas.

Když jsme odjížděli, všiml jsem si, že míjíme nemocnici a jedeme jinudy.

„Kam to jedeme?" zeptám se podezřívavě.

„Na letiště," oznámí TaeHyung klidně.

„Ale já nemám věci!" vykřiknu a ukážu za nás.