PRICELESS || BTS || CZ

× 3 ×

POV; Min YoonGi

Probouzí mě budík. Před spaním jsem dostal papír, na kterém jsem měl předem rozepsáný rozpis. V 9 hodin pro mě přijde žena ze včerejška; čeká mě návštěva doktora, čas u kadeřníka a psychologa. S každou další minutou a další informací zjišťuji, že jsem stále zmatenější a zmatenější.

Když sedím na posteli a koukám kolem sebe, odemykají se přibližně 5 minut po 9 hodině dveře. Dovnitř vchází tmavovlasá žena ze včerejšího dne.

„Ahoj, YoonGi," říká opatrně. „Jak se cítíš? Spalo se to dobře?"

„Uhm," vydechuji překvapeně. Na druhou otázku v souhlas nepatrně přikývnu. „Už se něco dozvím?" ptám se potom rozespalým hlasem.

„Večer se dozvíš všechno," vysvětluje mi.

„A co má sestra?" šeptám, s čímž nohy sesunu z postele. Obouvám si boty, které jsem dostal včera, a pohled stáčím s otázkou v očích k ní.

Zaráží se. Chvílí na mě kouká a přemýšlí. Ale potom z toho šikovně vybruslí jednoduchým; „Musíme jít, přijdeme pozdě. Pojď."

Po cestě pryč mi na nic neodpovídá. Kus za námi jdou muži v černých uniformách a před námi také. Přecházíme do druhé budovy, během čehož z mých úst vypadne minimálně deset otázek. Ona je ale ticho.

Opouští mě u doktorky, která si mě s úsměvem přebírá. „Ahoj, YoonGi. Teď ti udělám několik testů a vezmu ti vzorky krve, nic převratného."

Jako první mě váží a měří. Moc jsem nepřibral, ale jsem jsem o 6 centimetrů vyšší. Naposledy jsem se měřil téměř 3 roky zpátky, když mi bylo čerstvě 12 a měřil jsem 154. 160 centimetrů je příjemná změna.

Potom mi z pravé ruky bere tři ampulky krve, kontroluje mi reflexy, sluch a zrak, s čímž zjišťuje, že bych měl nosit brýle, což mě samotného dosti překvapuje. Ošetřuje mi ranku pod loktem, která vznikla při přelézání nízkého plotu. Dezinfekce a náplast ale všechno rychle řeší.

Následně se ptá na několik otázek. Dozvídá se o astmatu, na který trpím. A právě díky tomu si vzpomínám na svůj batoh, který zůstal pod radnicí. V přední kapse mám inhalátor, který jsem naposledy potřeboval několik týdnů zpátky. Většinou ho vytahuji když se zadýchám, ale už se mi párkrát stalo, že se můj špatný dech ozval i ve stresových situacích. Častokrát ho potřebuji, když mě dostihne svědomí.

„Dominantní ruka?" ptá se, zatímco si píše informace o mém astmatu.

„Pravá," odpovídám, s čímž jemně přikyvuji.

„A co vztahy a sexuální aktivita?" říká napřímo, což mi vyráží dech.

„C-Cože?" vykváknu neohrabaně.

„Pohlavní styk. Vzhledem k tvému věku předpokládám, že k žádnému ještě nedošlo," říká a propisku přikládá k papíru, jako kdyby si tím byla skutečně jistá.

„P-Proč na tohle musím o-odpovídat?" blekotám. Abych byl upřímný, tohle jsem dopravy nečekal. A ani jsem nad tím snad nikdy nepřemýšlel. Hlavně protože poslední dobou na takové myšlenky prostě nemám čas.