adolescence

impression.

4:46
Tolik hodin ukazovaly digitální hodiny ve vlaku na obrazovce , která oznamovala , že v Seoulu bude chvílí před půl šestou.
Budu to stíhat jen tak tak , nádraží je od nemocnice vzdálené asi kilák a půl , plus si potřebuju hodit kufr do bytu , který mi platí nemocnice , jakožto studentovi který studuje medicínu a vykonává praxi v nemocnici.

Usednu na volné místo u okna a pozoruji noční oblohu posetou miliardy hvězd , zatímco co přemýšlím nad tím , jak asi bude vypadat první den.
Ve škole mi řekli , že se mám jít nahlásit dolů na recepci , prý mě má mít na starosti jeden z nejlepších doktorů z celé nemocnice.

Vlak se rozjede a já pohledem znovu sklouznu k hodinám.
4:49

Nervózně se zasměji a dopřeju si hluboký nádech.
Nesmím se stresovat , dneska si to jistě všechno okoukám , seznámím se s personálem na oddělení , na které mě přiřadí a následně se půjdu zabydlet.

Celou cestu nervózně poklepávám nohou a myslím na svého nejlepšího kamaráda.
Závistivě si zkousnu ret , když mi dojde , že ještě jistě spí.
Jsem tak ponořený do myšlenek , že mi skoro ušlo , že vlak zastavil a hlásí moji zastávku , zaregistruji to jen díky nějaké mamince s ječícím dítětem , které mě probralo z myšlenek a donutilo rozhlídnout se kolem.
Následně rychle vstanu ze sedačky a s těžkým kufrem vybíhám ven z vlaku.

Do tváře mě praští studený vzduch , až se nad tím lehce ošiju a poupravím si límec mikiny.
Vytáhnu rukojeť kufru a pomalým krokem se vydávám do osvětlených ulic.

Znovu zkontroluji čas a překvapeně zamrkám když zjistím , že je teprve 5:21
Mám ještě přes hodinu čas , ideálně na to rychle si prohlédnout byt a pak utíkat do nemocnice , která je naštěstí hned ve vedlejší ulici.
Snažím se v hlavě udržet si fakt , že si nesmím zapomenout plášť , boty a jmenovku.
K tomu tužky , lihovku a červený fix.
Bylo by značně trapné , kdybych hned první den něco postrádal.

Nepospíchám.
Vdechuji čerstvý vzduch do plic a naslouchám tichu , které občas přeruší nějaké auto , nebo dvojice lidí , kteří společně míří nejspíš do práce.

Jakmile se octnu před dveřmi panelového domu , který vzhlíží skromně avšak hezky , začnu hledat klíče.
Strčím ruku do kapsy od svých kalhot a pousměji se , když v ruce sevřu chladný kov.
Jestli jsem na něco expert , tak na ztrácení klíčů.
V hlavě mi vyskočí myšlenka , co bych dělal , kdybych skutečně klíče někde vytratil , avšak představa tohohle faktu mě vyděsí natolik , že ji rychle vyženu z hlavy a už s čistou hlavou strkám největší z klíčů , do klíčové dírky.
Jakmile se ozve cvaknutí , lehce do dveří strčím a vstoupím dovnitř.

Automaticky se nadechnu a na tváři mám znovu úsměv , když mě nezasáhne žádný smrad.
Letmo se rozhlédnu , pohlížím na stěny a následně vzhlédnu i na strop.
Žádná plíseň.

Vítězně se zasměji a vydechnu přebytečně nahromaděný vzduch z plic.
Jimin si totiž byl jistý , že když za mě byt platí nemocnice , bude to něco laciného , v nějaké pochybně vzhlížející uličce.
Tvrdil mi , že všude bude plíseň a neskutečný smrad. Prý by se ani nedivil , kdyby na zdech byly grafity.

Naštěstí pro mě se Jimin pletl.

Rozhlédnu se a zjišťuji , že je tu i výtah.
Avšak já radši zvolím schody.
V pravé ruce svírám kufr a v levé mobil , na kterém rozklikávám poznámkový blok.

byt 07

Po vyjití schodů do prvního patra zjišťuji , že na každém patře jsou 3 byty.
Čekají mě tedy ještě 2 poschodí.