adolescence

hospital.

Vešel jsem hlavním vchodem do nemocnice a měl už jen pět minut na to , abych se nahlásil a upozornil , že již jsem tu.

Můj pohled upoutal obrovský nápis - recepce a šipka , která mi ukázala , že mám zahnout vlevo.
Udělal jsem pár kroků vpřed a za sloupem , který mi předtím bránil ve výhledu , jsem skutečně spatřil pult a za ním seděla dáma ve středním věku.
Vysoký drdol a brýle , ji dodávaly na přísnosti.
Pomyslel jsem si , že přesně s takovouhle dámou , bych se nechtěl dostat do sporu.

Pár nervózních kroků a stál jsem přímo před Park Hyejoon , jak mi prozradila její jmenovka , kterou má na levé straně hrudníku , přímo na úrovni srdce.

,, Annjŏnghasejo "
Slušně pozdravím a přenesu váhu z pravé nohy nohy na levou , zatímco čekám , až ke mně paní Park vzhlédne a začne mi věnovat pozornost.

,, Dobrý "
Zamumlá avšak neodvrací svůj pohled od monitoru počítače , do kterého zběsile kliká.
,, S čím Vám můžu pomoct ? "

,, Jsem Jeon Jungkook , student Suwonské lékařské fakulty , univerzita mi řekla , že mám začít tady na recepci s představením se a někdo se mě prý ujme "
Ani nedokončím větu a slečna Park už mi věnuje veškerou pozornost.

,, Ach , tak to jsi ty "
Věnuje mi jemný úsměv a natáhne se pro telefon.
,, Zavolám doktoru Kim , aby si pro tebe přišel , buď tak laskavý a sedni si támhle na sedačku , za chvilku si tě tu vyzvedne jeden z nejlepších doktorů "

Nervózně se usměji a zamířím k sedačce na kterou se usadím a začnu poklepávat nohou.
Dech se mi rapidně zvýší , stejně tak srdeční akce a začnou se mi třást ruce.
Takhle nervózní jsem snad v životě nebyl.

Odlepím pohled od země a vzhlédnu k paní Park , která mluví tak hlasitě , že bez problémů slyším celý její rozhovor.
,, Jak to myslíte že pan doktor Kim teď nemůže , čeká tu na něj ten student "
Zrudnu a znovu sklopím pohled k zemi , připadal jsem si teď lehce trapně.
,, Operace ? No dobře , za jak dlouho bude pan doktor hotový ? Půl hodiny ? Jo , dobře , pošlu ho tam "

Když na mě paní Park zavolá , snažím se dělat , že jsem nevnímal celý její rozhovor a proto zvednu hlavu s neutrálním výrazem a vydám se za ní k pultu.

,, Drahoušku , pan doktor je teď zrovna na operaci tříselné kýly u jedné malé slečny , ale mám tě poslat na dětské oddělení , prý máš jít k němu do ordinace a v klidu se převléknout "

Pokývám hlavou a lehce si zkousnu ret , jelikož si uvědomím , že vlastně vůbec netuším , kde tu mám hledat dětské oddělení.
,, Mohla by jste mi poradit , kde přesně oddělení najdu ? Já to tu moc neznám "
Nervózně se zasměji a prohrábnu si vlasy , zatímco v druhé ruce křečovitě svírám igelitku.

,, Ale jistě , půjdeš do prava a pak rovně , až se dostaneš ke schodům. Naproti schodům jsou dveře polepené různými samolepkami a obrázky , tam zazvoníš , představíš se a řekneš to co jsem ti řekla , že pan primář teď operuje a máš svolení jít se převléknout k němu do kanceláře "

Na chvíli se mi zadrhne nádech kdesi v krku a já jsem opět nucený kousnout se do rtu.
Primář ?
Bude mě mít na starosti primář ?
Jistě , dalo se to očekávat , jsem student medicíny a potřebuji k sobě schopného a pečlivého doktora , ale fakt , že se mnou bude neustále primář , mě lehce znervóznil.

Tiše poděkuji a vydám se směrem , kterým mě navedla paní Park.
Jdu pomalu , nemusím spěchat , když primář operuje.
Bohužel stojím před dveřmi se samolepkami dřív , než by mi bylo milé.

Nejistě přešlápnu z nohy na nohu , než stisknu zvonek vedle dveří a pak vyčkávám , co se bude dít.
Očekával jsem , že na mě začne skrz zvonek někdo mluvit a proto mě opravdu překvapilo , když se otevřely dveře a v nich stála mladá sestřička , nemohla být o moc starší než já.

,, Annjŏnghasejo "
Pozdravím a nervózně si zkousnu jazyk.
,, Jsem Jeon Jungkook , měl bych teď mít půlroční praxi tady v nemocnici a pan primář tady z dětského oddělení mi řekl , že se mám převléknout u něj v kanceláři a počkat , až přijde z operace "

Sestra nakrčí nos a nejistě si mě prohlédne.
,, Máte něco , čím by jste mi dokázal , že jste opravdu ten , za koho se vydáváte ? "

,, Ehm jo , jistě "
Dřepnu si a začnu se hrabat v tašce.
Chvíli mi to trvá , cítím nedůvěřivost ze strany zdravotní sestřičky , ale po chvilce konečně nahmatám jmenovku s moji fotkou , jménem a znakem Suwonské univerzity.
Pod ním tkvěl nápis - student medicíny.

Podám ji sestřičce a ta mi ji rychle vytrhne z ruky.
Přejede pohledem po mé osobě , pak se vrátí k fotce na jmenovce a lehce mlaskne.
,, Dobře tedy , pojďte dál pane Jeon "

Jemně se usměji a následuji sestřičku.
Ocitnu se na chodbě plné obrázků různých zvířátek , kytiček a spousty dalších věcí , které bych jako malé dítě jistě ocenil.
Pokoje jsou jen na jedné straně , odhaduji jich tak deset , nemůžu to říct s jistotou , jelikož někde v půlce jsme se zastavily naproti bílým dveřím.

,, Tohle je ordinace pana primáře. Já Vám teď odemknu a klíče si vezmu s sebou. Nebudete na nic sahat , jen se převléknete a buď si sednete na pohovku a budete čekat , nebo  přijdete za námi na sesternu , je to na Vás "
Víc neřekne , jen mi mlčky otevře dveře a hned odchází pryč , aniž by mi řekla , kde sesternu najdu.

Jemně strčím do dveří a octnu se ve skromné místnosti.
V rohu se nachází stolek s moderně vzhlížejícím počítačem a koženou židlí na kolečkách.
Kousek od stolu je vyšetřovací lůžku tmavé barvy a hned vedle lůžka stojí přístroj na EKG.

To mě lehce zarazí , kolika procentům dětí , je třeba točit EKG ?

Pohledem putuji dál.
Naproti vyšetřovacímu lůžku je hnědá skříňka.
Letmo si prohlédnu věci , které můžu vidět , což byly ubrousky namočené v dezinfekci , různé velikosti jehel a druhy zkumavek , fonendoskop , teploměr , oxymetr a tonometr.
Poslední co v místnosti vidím , je šedá pohovka pod oknem , ze kterého byl za světla zřejmě výhled do parku vedle nemocnice.
Nyní však venku panovala tma , takže jsem to odhadoval dost těžko.

Dojdu k pohovce a položím si na ní igelitku s věcmi a začnu se svlékat.
Nespěchám.
Koukám u toho z okna na lampy , které osvětlují pár úseků z parku.
Lehce si broukám a stahuji si kalhoty , čímž odhalím své černé , značkové boxerky.

Jsem tak zabraný do svých myšlenek a svého broukání , že ani nezaregistruji , že se otevřely dveře.

Vytáhnu z igelitky bílé kalhoty a začnu se do nich navlékat.
,, Sakra "
Zamumlám , když si uvědomím , že kalhoty jsou nějaké užší , avšak nepřestávám se snažit nasoukat se do nich.

Po chvíli se do kalhot úspěšně dostanu a rychle si svléknu mikinu i s trikem a ledabyle kusy oblečení hodím na onu šedou pohovku.

Ve chvíli , kdy z tašky vytahuji bílé triko a dlouhý plášť stejné barvy , se zarazím.
Na chodbě se ozve pláč.

Jistě , není to nic neobvyklého když se nacházím na dětském oddělení , avšak hlasitost toho zvuku mě donutila zmrznout na místě.

Kdyby dveře od ordinace byly zavřené , pláč bych neslyšel takto zřetelně , spíš tlumeně.

Zavřu oči a pomalu se otočím čelem ke dveřím.
V ruce muchluji tričko , které si tisknu na odhalené břicho.

Opatrně otevřu oči a na mé tváři se mihne stud.

Avšak to neplatí o mých očích , které pořádně otevřu a zorničky se mi lehce rozšíří.
Právě jsem hleděl na nejkrásnějšího muže , jakého jsem kdy viděl.

Z úst mi unikne tiché povzdechnutí a jsem nucen rychle zamrkat , když se z hrdla onoho muže vydere hlas hrubší , než cokoliv na světě.

Hádám , že všem je jasné na koho právě Jungkook hledí 🤭