adolescence

complain.

Prásknu dveřmi od svého nynějšího bytu a se spoustou nadávek si sundávám boty bez toho , aniž bych si rozvázal tkaničky.

Je chvilku po sedmé večer a já až teď přišel z nemocnice jen proto , abych se tam zítra musel opět vrátit.

Mířím do obýváku , kde sebou plácnu na gauč a frustrovaně zírám do stropu.
Jeden den.
Byl jsem tam jen jeden pouhý den a mám pocit , že se tam již nezvládnu vrátit.

Práce jako taková , mi nevadila , líbilo se mi vidět všechny výkony , o kterých jsem se pouze učil v hodinách na univerzitě.
Pacienti byli milí.

Malé děti se na mě po většinu času usmívali.
Když jsem do jejich pokoje vkročil s čímkoliv , co se jim nezamlouvalo , začaly plakat a to mi nejen rvalo srdce , ale i uši.

Sestry byly též milé.
V soukromí , mě oslovovali mým vlastním jménem.
Dokonce mě pozvaly na rychlé kafe a pár sušenek , které s sebou přinesla jedna starší sestra.

Před pacienty mě oslovovaly - pane doktore.
Prý proto , abych měl u dětí respekt , jelikož tam byly i tací , kteří na mě hleděly s odporem.
To byli převážně chlapci ve věku 15-17 let.

Staniční sestřička , ta , která mi otevřela dveře aby mě vůbec pustila na oddělení , už na mě taky nepůsobila nijak zvlášť protivně. Když jsem s ní pozoroval snímky z rentgenu , omluvila se mi s tím , že má blbý den a normálně se nechová tak , jak mě přivítala.

Jediný , kdo mi věčně kazil náladu je ten skvěle vypadající doktor Kim Taehyung.

Víc se opřu do gauče a připlácnu si dlaně na obličej.

,, Můžeš mi říct , proč na mě teď jen koukáš a nenabídneš se , že to zkusíš ? "
Napodobil jsem jeho hrubý hlas a naštvaně vydechl.

,, Proč asi ? Třeba proto , že jsem to ještě nikdy nedělal ? "
Pronesu sám k sobě a zamračím se.

Jestli se ke mně bude takto chovat i v dalších dnech , budu přemýšlet nad přeložím na jiné oddělení , či alespoň o to , aby na mě dohlížel někdo jiný.
Moje trpělivost není věčná , kord ve chvílích , kdy se něco učím a druhá osoba to nechápe , jelikož činnost vykonává již pár let.

Copak si někteří lidé neuvědomují , že i oni měli vlastní začátky ?
Že nepřišli k něčemu s tím , že to již umějí ?
Že potřebovali praxi ?

Znovu si povzdechnu a tvrdě se kousnu do rtu.

Víc se opřu do polštářů , které mám za hlavou a sáhnu po ovladači s myšlenkou na nějaký seriál.
Napadne mě , že bych si mohl pustit něco na netflixu , nepochybuji ani vteřinu , že tahle televize má možnost sledování netflixu.

Jakmile se chystám zmáčknout tlačítko pro zapnutí , ozve se telefon , který jsem ledabyle pohodil na stolek a já otráveně zakoulím očima a vydechnu přebytečný vzduch do plic.

Nemám náladu si s nikým povídat.
Chci být sám a užít si svůj seriál , možná se sklenkou vína , pár lahví jsem viděl v poličce , když jsem hledal hrnek.
Rozladěně otočím telefon displejem nahoru a moje špatná nálada se vytratí ve chvíli , kdy mám možnost přečíst si jméno volajícího.

,, Jimin ? "
Zamumlám s lehkým úsměvem a hovor přijmu , zatímco se zpět zabořím do polštářů.

,, Čau , Jungkooku , jakpak se máš ? Neozval ses a to jsem čekal , že mi svěříš svoje pocity z prvního dne hned jak dorazíš domů "
Neunikne mi šťastný tón hlasu mého kamaráda a musím se nad tím pousmát i přesto , že muj den tak radostný nebyl.