ROMERO

20

Cassandra

O rok později.

,,Šaty jsou krásné, Lidia moc děkuje" to jsem ráda, postupně víc a víc žen, si objednává mé kousky.
,,Udělám margaritu?" zeptám se a přejdu ke kuchyňské lince, Carla však zakroutí hlavou.
,,Nedám si promiň, nemůžu" usměju se a obejmu ji,, blahopřeji!".
,,Děkuju ale zatím jsem ve třetím týdnu" Carla je dobrá matka, a já ji děti moc přeju.
..

Zavřela jsem se v pokoji a šila.. a šila. Cele hodiny až mi brněly prsty. Cítila jsem se jako kdyby jsem začínala od znovu, jako kdyby jsem měla začít od ničeho. Mám tu jeden šicí stroj a několik krásných krajek a látek. Děkuji mamince že mě všechno naučila, a že mám za sebou roky zkušeností.

V Las Vegas jsem rok. A víte co? Změnilo mě to od základu. Myslela jsem si že zemřu, pak jsem si myslela že dokážu utéct a následně že mě pošlou dělat děvku do Soulu. Za ten rok se ve mně vystřídalo tolik pocitů, že nechápu proč jsem místo toho nevymyslela nějaký logický plán.
Já se nikdy neřídila logikou, ale pocity.

Z mého šití mě vyrušilo otevření dveří. Stál tam Leon a na tváři měl zvláštní výraz,, v obýváku tě někdo čeká" na chvíli se mi zastavilo srdce a já cítila v žaludku zvláštní pocit. Rychle jsem se zvedla a utíkala.
Nemohla jsem uvěřit vlastním očím a slzy mi začali stékat po tváři.
,,Brácho!"křikla jsem zlomeně a on se rychle otočil. Zestárnul tak o pět let a na tváři vypadal strhaně.
,,Sestřičko" rychle jsem ho objala a plakala mu v náručí, on plakal též. Nemohla jsem tomu uvěřit a nedokázala ho pustit,,už je to dobré" zašeptal.
Všichni kolem nás stály a Dário se s úsměvem opíral o zeď.
,,Hledal jsem tě celou dobu, pořad jsem věřil že jsi na živu a zdravá. Pojď jdeme domů" chtěl semnou odejít ale Dário ho zastavil,, to nepůjde chlape, Cassandra tu žije semnou" to bylo poprvé co spojil nějak sebe a mě dohromady.
Damien koukal na jeho zbraň za opaskem a usmál se.
,,Za sestru se klidně i nechám zabít, mě vaše zbraně nezastraší" já věděla že není cesta zpět.. a že byla velká chyba, že sem můj bratr přišel. Nuceně jsem se na něj usmála a pohladila po tváři.
,,Jeď domů Damiene, za mámou a tátou a řekni jim že je moc miluju. Já neodejdu, jsem tu šťastná a miluju Dária" všichni byly zaskočení moji poslední větou, ale já věděla že to je jediné co na mého bratra platí.
Tvář mu klesla a já cítila  jak se Dário napnul.
,,Proč by jsi ho ale milovala? Jsi normální! Nebuď směšná a pojď!" musím přitvrdit.. kurva Damiene.
Jen jsem se usmála a pohladila si břicho.,, Jsem těhotná" Damien si sedne a rozčíleně si promne obličej. Všichni ostatní jsou překvapení a ani sebou nehly, oni si taky myslí že je vše pravda.
,,Cassie, miláčku můj malý.. sestřičko moje.." sedla jsem si vedle něj a objala ho,, já se jednou vrátím" pošeptala jsem a usmála se.
,,Čekáme spolu dítě a nemůžu ji poslat zpět, jsem však férový chlap a pokud budeš diskrétní, tak ji můžeš navštěvovat tady" Carla vydechne a nevěřícně zakroutí hlavou. Leon ji vezme za ruku a odejdou na zahradu.

,,CHCEŠ TO? PTÁM SE TEBE CASSANDRO! JSI ŠŤASTNÁ?" nejsem...
,,Ano jsem Damiene" přejdu k Dáriovi a pohladím ho po zádech a on mě obejme kolem pasu.
Damien nakonec kývne.
,,Už je čas Damiene" řekne Luis a v ruce drží černý šátek.. aby si nezapamatoval adresu.
Ještě mě naposledy obejme a pak už odchází..

Mrzí mě to.. že jsem si musela vymyslet pohádku abych ho dostala pryč, moc dobře vím že by to bylo krve prolití.
Leon a Luis odvezly Damiena a já tam zůstala s Dáriem.
,,Musím říct že herečka jsi prvotřídní, a to těhotenství? To bylo opravdu inteligentní" vysmíval se mi, ale já ho chytla za tričko a přitáhla k sobě.
,,Zkus něco provést mému bratrovi a zabiju tě" tvář mu zvážní a chytne mě za pás, jsme tělo na tělo.
,,Andílku ale ty mi nic neuděláš, protože mě miluješ. Teď se vrať do pokoje šít, protože večer jdeme na večeři. Jak jsem říkal jsem férový, a za to, jak jsi rozumně neudělala nějakou hloupost, tě vezmu ven" Dário má být můj společník? Když jsem někdy chtěla ven, tak semnou šel jeden z bratrů nebo cizí chlap, který pro ně pracuje.
,,Obleč si něco červeného" pak se jen otočil a vytratil se v domě.

..
Oblékla jsem si červené mini šaty které jsem si pro sebe ušila. Namalovala se a vytáhla bílé jehly které mi Carla darovala k narozeninám. Ještě však nemám hotovo, musím dodělat šaty pro Polinu. Ženu Dáriova vyhazovače která pochází z Ruska.
Takže poslední úpravy krajky na sukni a hotovo.

Sešla jsem po schodech dolů a on mě tam čekal.

V černých džínách a bílé košili. Antonio chodíval víc elegantně oblečený, byl zásadový a ve společnosti formální. Dáriovi hrál na tváři drzý úsměv a oči se leskly výsměchem.
,,Nějak krátké na večeři, nemyslíš?" podívala jsem se znovu má své šaty a délka mi končila těsně pod zadkem.
,,Nikdo na mě není zvědavý Dário, určitě na mě každý chlap bude čekat a dávat libůstky" řeknu ironicky a on mi nabídne rámě. Směšné opravdu, hraje si na poctivého muže.
,,Libůstky nevím, ale co ti můžu zaručit je, že každý chlap v tomhle městě by prodal ledvinu jen za jednu noc s tebou" zasmála jsem se. Tohle nemůže myslet vážně, určitě ne on.
,,Proč se směješ? Ty si to možná neuvědomuješ, ale jsi jedna z nejvíc sexy žen co tady je" projel mě pohledem a já si rychle potáhla šaty dolů.
,,Antonio měl asi dobrý typ" ironie mi nechybí a u toho si v klidu zapálím cigaretu. Zlaté Marlboro.
Dário se usměje a poškrábe se na bradě,, ty ale nejsi jeho typ andílku" sevře v rukou volant a utichne.

Jak může vědět jaký je Antoniův typ? Začíná mi víc a víc vrtat hlavou, co bylo to, co mu Antonio před lety měl vzít. Nedošla jsem zatím však k žádné odpovědi, a místo toho zapálila další cigaretu.
Místo mých milovaných Vogue jsem přešla na Marlboro.
Asi to bylo stresem a já potřebovala větší dávku nikotinu.